Prosinec 2008

32. December

30. prosince 2008 v 0:43 | Dannie - 21 rokov
Ďalšia súťažná poviedka...veľmi dobrá musím uznať a trošku dlhšia, tak ak sa autorka neurazí, rozdelím ju na dve časti...=)
Chcela som napísať nejakú úvodnú reč, ale nakoniec som sa rozhodla nechať to tak... (reč bude, až vyhrám súťaž) :-)
Ďakujem Danke a Miške

Otvoril som dvere a tvár mi oviala vôňa domova. Teplo a útulnosť, na ktorú som tak dlho čakal sa rozliala okolo celého môjho tela a vtiahla ma do chodby. Striaslo ma Vonku bolo naozaj zima. Bol koniec decembra, no aj tak to tam vyzeralo akoby to bol december na Sibíri. Všetko to spôsoboval silný vietor a studený dážď, cez ktorý takmer ani nebolo vidno. Rýchlo som za sebou zabuchol dvere a zhodil zo seba kabát. Zavesil som ho na vešiak a rukou som z neho zotrel drobné kvapôčky vody krištáľovo sa lesknúce na povrchu tmavej látky. Zasmial som sa sám pre seba a zamieril som do kuchyne. Zažal som a prešiel som k poličkám, kde som mal dózy s rôznymi čajmi. Jeden som si vybral a položil ho do hrnčeka, do kanvice som nalial vodu a dal som ju zovrieť. Rukami prekríženými na prsiach a chrbtom opretým o chladničku, pocítil som, ako mi z vlasov tečú tenké pramienky vody po krku. Potriasol som hlavou a odlepil sa od chladničky. Pozrel som sa na kanvicu a s povzdychom som sa vybral do kúpeľne na poschodí, ktorá bola hneď vedľa mojej izby. Otvoril som dvere a prešiel som až k zrkadlu. Dážď mi rozmazal očné tiene a tak na niektorých miestach vytvárali tmavé fľaky okolo mojich očí. Vyzeralo to akoby som plakal. No bolo tomu práve naopak. Konečne som sa po niekoľkých týždňoch ako-tak zmieril s tým, že môj vzťah nevyšiel. Rukami som sa oprel o umývadlo predo mnou, očami som sa stále vpíjal do môjho obrazu v zrkadle. Povzdychol som si a sklonil som hlavu. Nechcel som na to myslieť a ani som nemienil. Čo bolo, bolo. Všetko to bolo krásne, možno najkrajšie čo som doteraz zažil a nechcel som to ľutovať. Vo vzťahu som sa snažil ako sa dalo a aj tak to vyšlo na zmar. Áno, bol som nahnevaný, keď to len tak, dokonca bez príčiny ukončil, no nemal som na výber. Prosiť na kolenách nebol môj štýl a ja by som sa za nič na svete neponižoval. Nemal som to v povahe, moja hrdosť mi v tom bránila. Zdvihol som hlavu a ešte raz som sa na seba pozrel.
"A teraz si sám," povedal som si nahlas. Nemal som to komu inému povedať. Keby som mal aspoň psa alebo mačku, akékoľvek malé zvieratko. Usmial som sa. Rozprávať sa so psom... A možno by mi to aj pomohlo. S ľuďmi okolo mňa som sa o tom nechcel baviť, dokonca som aj môjho brata odbil tým, že som v poriadku. Nechcel som im pridávať starosť ešte aj o mňa. Bol to môj problém a bolo na mne, aby som sa s tým zmieril. No taká nemá tvár, ktorá by mi nič nevyčítala a počúvala by každé moje slovo by bola na nezaplatenie. Až teraz som začal ľutovať, že sme si nekúpili psa. To Frank vždy chcel. Miloval zvieratá.
Odlepil som sa od zrkadla a prešiel som ku skrinke, v ktorej som mal naukladané uteráky. Jeden som si vzal a prehodil som ho cez hlavu, aby som si usušil mokré vlasy. Potom ako som vyšiel z kúpeľne, zamieril som do spálne a vytiahol si zo skrine suché a hlavne teplé oblečenie. Uterák som položil na posteľ a na seba som navliekol tričko a staré džínsy. Až vtedy som si spomenul, že v kuchyni mi vrie voda. Mokré šaty som hodil do kúpeľne a s uterákom okolo krku som zišiel dolu.
Po chvíli som už sedel za stolom a popíjal horúci čaj, ktorý ma postupne zohrieval. Listoval som v časopise, v ruke som zvieral hrnček a počúval som ako sa vietor hrá s konármi stromov. Neznášal som také počasie a bol som neskutočne rád, že nemusím trčať vonku, dokonca aj tomu, že som nemusel ísť k Mikeymu oslavovať Silvester, pretože už len predstava chladného vzduchu na mojej pokožke mi spôsobovala zimomriavky. Rukami som si pošúchal ramená, aby som ich zahrial a vstal som od stola, chcel som sa zavrieť do izby a pohodlne sa uvelebiť na posteli, pozrieť si nejaký film a úplne zabudnúť na to, že keď sa ráno zobudím, v kalendári bude Nový rok.
Už som stál na schodoch, keď ma prekvapil štrngot kľúčov. Trval dlhšiu dobu a ja som len zarazene postával a opieral som sa o zábradlie. Jediný človek, ktorý mal od tohto domu kľúče bol Frank.
Po nejakej dobe štrngot ustal a ja som, s očami upretými na dvere, sledoval, ako sa pomaly otvárajú. Mal som pocit akoby som ani nedýchal. Všetok kyslík sa vytratil a s ním aj moja schopnosť akokoľvek reagovať.
Na prahu dverí stál Frank, premočený a skrehnutý, no rovnako nádherný ako naposledy, keď som ho videl...
Mokré vlasy mu po pramienkoch padali do bledej tváre, v ktorej svietili jeho krásne oči. Pozeral sa priamo na mňa. Videl som to a vedel som, že čaká na moju reakciu. Tá však neprichádzala. Len som na neho užasnuto pozeral. Neschopný pohybu, neschopný slova.
Sledoval som jeho pohyby. To ako prešiel dnu bez toho, aby sa mi pozdravil, ako sa otočil k dverám a zavrel ich, ako si z pliec stiahol kabát a zavesil ho vedľa môjho tak, ako tomu voľakedy bývalo.
Chýbal mi.
Nevedel som čo si mám myslieť. Nevideli sme sa niekoľko mesiacov a zrazu toto. Nechcel som na neho kričať, nechcel som mu nič vyčítať, preto som bol ticho. Vedel som, že z mojich úst vyjdú len slová hnevu. Ako mi niečo také môže urobiť? Nevidieť ho, takmer sa z toho spamätať ma stálo nesmiernu námahu, moje slzy. A on si príde len tak. Akoby sa nič nestalo a... a my... už len pomyslenie na to ma privádzalo do šialenstva.
Zrakom plným otázok som sa na neho pozrel. Rovnako ako pred chvíľou, aj teraz stál na chodbe a pozeral sa na mňa.
Ako mohol?
"Čo tu chceš?" opýtal som sa ho. Nechcel som znieť precitlivelo, no nechcel som dať najavo ako ma jeho prítomnosť vytočila. Vedel som, že môj hlas znel chladne, možno až priveľmi. Teraz som sa o to nestaral. Prečo by som sa mal, keď jemu bolo jedno čo mi tým spôsobí.
Jedinou jeho reakciou bolo, že pristúpil bližšie. Ja som však ustúpil a vyšiel na ďalší schod. Chcel som byť od neho čo najďalej, tak ďaleko ako to len šlo.
"Tak čo chceš?" opýtal som sa znova a naďalej sledoval to ako nereaguje, len sa približuje bližšie a bližšie...
To be continuited...

In the cold light of morning 3 - THE END

27. prosince 2008 v 19:37 | DareDareDevil - 18 rokov |  In the cold light of morning
Taaak a máme tu poslednú časť poviedky od DareDareDevil...podľa komentov viem že sa vám páčila...ale nemajte strach ešte na vás pár stories čaká...tak zatiaľ, čítajte a pomaly uvažujte a víťazovi...=)

Mikey přinesl do Frankova manželství, respektive života nový vzduch. Nemohl sehnat práci a tak to bylo on, kdo se staral o domácnost.
Každé ráno na stole voněla káva a čerstvé pečivo.
Frank si začal uvědomovat, jak byla jamia slabá náhražka. Měl ji rád, to ano, ale vedle Mikeyho byl každý nula.

Moc ho ale trápilo, že stále nevěděl, jestli k němu Mikey někdy cítil to samé.

***

To ráno bylo jako každé jiné. Bytem voněla káva a Frank spěchal do práce. Ale mělo se hodně změnit. Až Jamia zavolá, že přespí u kamarádky.

Večer si ubalili jointa a povídali si o starých časech. Jamia tohle jejich klábosení nesnášel, a tak začala častěji trávit večery mimo domov, ale vždycky se zase vrátila. Měla strach, aby se za jejími zády nedělo něco zakázaného.

Frank se nemohl soustředit. Už několik dní ho toužil Mieyoh hladit a líbat, ale bál se, aby ho nevystrašil.
Nakonec to udělal stejně jako poprvé. Nejdřív se ho dotkl na rameni, pak pomalu sjel na hřbet ruky.
"Mikey tolik moc jsem tě miloval. A teď zase. Víc než kamaráda, víš to?"
Mikey mlčel a ani se nehnul. Frank pokračoval.
"Potřebuju to vědět. Chci to vědět, protože možná jsem udělal strašnou chybu, když jsem si vzal Jamiu."
Mikey se jen otočil, aby Frankovi viděl do očí. Sám si nebyl jistý, co vlastně cítí. Jen věděl, že to bez něj nevydrží.

Frank se k Mikeymu naklonil a políbil ho. Líbali se vášnivě, ale přesto s citem.
"Miluju tě, miluju Mikey."
Oblečení šlo dolů samo. Prsty a rty obou mužů bloudili po těle toho druhého a místnost naplňovali jejich vzdychy.
"Franku, ještě jsem nikdy nikoho neměl."
"Nebo, neboj se."
Frank Mikeyho líbal všude po těle, aby mu dal víc rozkoše, než bolesti.
Chvilku ho musel nechat čekat, aby si došel pro gel. Cestou zpět si vzpomněl na Jamiu, tolik moc mu tenkrát pomohla a on dělá tohle.
Jenže při pohledu na Mikeyho všechna vina opadla.

Vrátil se k němu a začal si užívat jeho těla. Líbal ho a hladil, aby ho jejich spojení nebolelo. Šeptal mu konejšivá slova a poslouchal jeho vzdychání.
Vzduch voněl jejich těly.
Když Frank vniknul, Mikeymu stekla po tváři slza. Frank se lekl, že mu ublížil.
Mikey ale zavrtěl hlavou, a přirazil boky proti svému partnerovi.
Jejich sex byl pomalý a intenzivní.
Když bylo po všem a oba dosáhli vrcholu, Mikey už se naplno rozbrečel. Byl to nejsilnější zážitek v jeho životě. Stokrát silnější než bratrova smrt.

Oba vzbudil hlasitý výkřik. Jamia stála nad dvěma nahými těly, propletenými do sebe.
"Já to věděla, ty bastarde!"

***

Temporis ars medicina fere est - Čas všechno hojí.


V chladném ranním světle stojí dva muži na hřbitově jejich rodného města. Přemýšlejí nad minulostí.
Smrt, odloučení, svatba, rozvod. Ale oni dva zůstali a včerejší zážitky se rozplývají.

Mikey se nikdy nezmění. Už navždycky se bude o Franka moc bát. Je na něm závislý stejně, jako byl na bratrovi.
A Frank?
Jeho matka je moc daleko na to, aby byl jejím jediným miláčkem. Proto už vždycky bude s Mikeym.

"Co kdybychom si zajeli k tomu jezeru, jak jsem se tam málem utopil?"
"Jako vykoupat se? Vždyť je na to ještě zima. Neblázni!"
"Prosím, určitě to nebude tak hrozný."
"Když myslíš, ale zachraňovat tě nebudu."

V tom autě tam na obzoru jsou oni dva. A možná se jedou koupat.

The End

Awake

26. prosince 2008 v 18:46 | Klaudiqa - One Shot
Takže keďže sú tie vianoce, tak som napísala taku fakt kratku oddychovku...=) dúfam že ju aspoň niekto prečíta....šťastné a veselé inak prajem =) a nezabudnite pls. STÁLE POSIELAJTE SVOJE STORIES!!!! xKlaudiqax@azet.sk

"Máš tie ozdoby čo som ti kázala priniesť?" zaujímala sa Mikeyho matka, keď vošla do kuchyne v domnienke, že tu nájde svojho mladšieho syna.
"Hmmm." Zamrmlal a ani nezdvihol zrak od škatule v ktorej sa prehrabával. Zo strán mu vypadávali huňaté strieborné reťaze, no on len stále vytrvalo s výrazom boha pomsty rozhŕňal veci v krabici. Nakoniec do nej zlostne buchol, čo naznačovalo že nenašiel to čo práve hľadal. Oprel si hlavu o ruku položenú na kuchynskej linke a v očiach sa mu začali zbierať slzy. Donna s pochopením pristúpila až celkom k nemu a objala ho okolo vychudnutých pliec. Nevyčítala mu že sa v poslednej dobe správal nepríjemne, ba až neznesiteľne. Nevyhadzovala mu na oči že kazí rodinnú atmosféru práve v čase sviatkov, keď by mala rodina držať po kope a naokolo rozdávať len úsmevy a lásku.
"Bude to v poriadku, neboj. Ani sa nenazdáš a zase ho uvidíš." Chlácholila ho, zatiaľ čo sa mu po lícach ticho kĺzali dva slané potôčiky. Nechcel byť odporný, svoju rodinu mal rád - nadovšetko - ale nemohol sa šťastne usmievať a spievať koledy spolu s ostatnými, keď len pár míľ od neho bol človek, ktorý sa aj napriek blížiacim Vianociam trápil. Ako mal vzrušene behať po dome a snoriť po darčekoch, keď jediný darček o ktorom sníval bol zatiaľ v nedohľadne. Jeho láska teraz ležala niekde na nemocničnej posteli, obklopená množstvom pípajúcich prístrojov a hadičiek, ktoré sa prelínali jedna cez druhú a tvorili spletitú pavučinu beznádeje. Nedokázal to. Nedokázal dúfať, keď ani lekári nedávali príliš veľa nádeje, že sa Frank niekedy preberie.
"Mal tu teraz stáť, s nami." Zašepkal Mikey zronene a rukávom si prešiel po zvlhnutej tvári. Nedokázal prestať myslieť na otázku, čo by bolo keby. Frank bol odjakživa blázon a žil na plno. Nikdy mu nepovedal že nechce aby len tak riskoval život pre nič, mali predsa jeden druhého a nebol dôvod zbytočne pokúšať osud. Ale neurobil to...nepovedal aký je pre neho dôležitý a od tej tragickej nehody to ľutuje každý jeden deň. Skurvená motorka, načo mu ju dal? Je to len jeho vina. Vložil hlavu do dlaní a zhlboka sa nadýchol.
"Chcem byť sám." Zamrmlal a Donna len prikývla. Vo dverách sa pootočila a ľútostivo si svojho syna premerala pohľadom.
"Ak by si mal chuť, budeme v obývačke s Gerardom zdobiť stromček." Povedala to ticho, akoby sa bála, že zažije jeden z jeho pravidelných výbuchov hnevu. Mikey nijak nezareagoval na jej návrh, tak len rezignovane sklopila zrak a odišla. Všetko je nanič, mal som tam ležať namiesto teba ja. Pomyslel si utrápene a celou váhou sa zaprel o mramorový kus nábytku. .....
"Tak šťastné a veselé." Zvolal otec šťastne a pohľadom si prehliadol celú svoju rodinku. Pri pohľade na svojho mladšieho syna mu úsmev trochu povädol, no nedal to na sebe poznať. Tľapol si po kolene a vyzval Mikeyho aby si ako prvý prišiel pre darček. Hľadel dole na koberec a nevšímal si atmosféru okolo, nechcel vidieť šťastie ktoré sa im odrážalo v očiach a kaziť im to. Ticho si hrýzol peru a dúfal že ho budú ignorovať a chodiť okolo neho akoby nebol. Aspoň raz v živote si prial aby oňho nikto ani len nezavadil. Gerard sa to snažil zachrániť, tak sa lenivo zodvihol a s milým úsmevom všetkým rozdal darčeky uložené pod vysvietenou jedličkou.
"Nerozbalíš si tie svoje?" skúsila to Donna s nádejou v tvári ešte raz, no Mikey len záporne kývol hlavou a stisol pery do úzkej čiarky. Vzdychla a s chuťou si odpila z punču. V celej obývačke vládlo nepríjemne ticho, ktoré rušili len koledy ozývajúce sa z ulice a od susedov. Hodiny ukazovali niečo po deviatej ráno a slnko už bolo celkom vysoko. Všetci sa vystrašene strhli keď sa z kuchyne ozval zvuk telefónu. Gee stál, tak sa rozbehol zdvihnúť to.
"Mikey, zlatko..." začala Donna no on ju len prerušil.
"Nie, nechaj ma tak mami. Len, ma nechaj tak." Zhlboka sa nadýchol aby potlačil slzy a zdvihol sa z kresla. Trochu sa zatackal a prekročil zabalené balíky, ktorých sa ani len nedotkol. Gerard sa zadumane vynoril spoza dverí a hľadel na svoju rodinu, ktorá skleslo sedela na gauči a Mikeyho s červenými fľakmi na lícach. Otvoril ústa že niečo povie, ale jeho brat ho znova surovo prerušil. Nepotreboval od neho ďalšie kázanie...počul to už tak veľa krát.
"Aspoň na chvíľu ma počúvaj kurva!!!" zvreskol tmavovlasý chlapec a potom opäť nadobudol pokojný výraz keď si všimol ako sa jeho matka zatvárila. Dotkol sa Mikeyho pleca a priateľsky ho pohladil. "Frankie sa prebral." Pousmial sa a tuho svojho brata objal.
"Čo-čože?" zamrmlal Mikey a zmätene zažmurkal. Teraz sa už slzám nebránil. Toto sú hádam najkrajšie Vianoce aké kedy zažil. Šťastne vzlykol a objali svojho brata ešte pevnejšie, aby sa presvedčil že sa mu to nesníva.
The End

In the cold light of morning 2

25. prosince 2008 v 18:15 | DareDareDevil - 18 rokov |  In the cold light of morning
bola vyžiadaná ďalšia časť, tak ju sem dávam...sorry, ale skôr to akosi nešlo...nejak mi štrajkoval book =)
Frank se vynořil z vody a začal lapat po dechu. Kdyby pro něj Mikey nevlezl, asi by se utopil.

"Ty idiote, pitomče, debile. Kreténe! Co kdyby ses utopil?!"
Frank ho stěží vnímal, cítil, jak mu tělem prostupuje chlad a myslel, že omdlí.
Vlastně skoro ani necítil, že ho Mikey oblíká.

"Idiote, kdyby ses utopil… Jak si mohl."
Mikey celou dobu pro sebe nadával. Nakonec svlíkl i svojí bundu a nasadil jí Frankovi.

Doma naštěstí nikdo nebyl. Paní Iero by zřejmě šílela strachy. Mikey strčil Franka pod horkou sprchu.
"Mikey promiň, nezlob se." Huhlal Frank přes tekoucí vodu.
"Kdyby ses mi utopil tak…"
Frank se na kamaráda podíval. V jeho očích bylo momentálně tolik lásky a strachu o milovanou osobu, že měl huť ho políbit.
Pak si do sprchy vlezl i Mikey. Když vylezl, jen obaleni v ručnících si ve Frankovo pokoji ubalili jointa.
Pokojem se začala linout známa vůně, hrála hudba a chlapci mlčeli.

Frank přemýšlel. Jeho tělo ho nutilo udělat aspoň něco. Musím to zkusit, říkal si.
Dal ruku Mikeymu na rameno a pohladil ho.
"Opravdu mě to moc mrzí."

Frank sjel níž po ruce a jemně mu hladil hřbet ruky. Mikey se ani nehnul a to ani ve chvíli, kdy Frankovo ruka putovala pod ručníkem na stehnu.
Najednou se i Mikeyho ruka ocitla pod ručníkem. Chvilku se jen hladili po kůži okolo jejich penisů a pak se vyhonili navzájem. Tvrdě a nevázaně. Za chvilku bylo po všem, kluci se otřeli do papírových kapesníčků a Mikey ubalil dalšího jointa.

Takovýmto způsobem to šlo až do maturity. Nikdy se nelíbali, nikdy spolu neměli sex, jen si dělali navzájem dobře.

***

Faber suae quisque fortūnae - Každý je svého štěstí strůjcem


Mikey po maturitě zůstal v rodném městě a dělal kuchař a pekaře. Frank naopak odešel studovat do NY.
Jejich světy se najednou změnili, zatímco ten Mikeyho se scvrkával, ten Frankův rozrůstal.
Když tam přišel, měl strach, že to bez Mikeyho nezvládne. Miloval ho a nedokázal žít bez lásky, a možná proto potkal Jamiu.

Nejdřív si jí nechtěl pustit k tělu. Musel myslet na svého kamaráda, i když spolu moc nekomunikovali. Mikey na to nikdy nebyl.
Jamia byla jeho opak. Veselá, energická newyorská holka. A Frank se do ní svým způsobem zamiloval.
Po škole se spolu nastěhovali do čtvrti, kde to věčně žilo, aby měli na nájem a jednoho dne se jen se svědky vzali.

***
Mikey se jednoho dne vracel z pekárny domu. Měl celkem dobrou náladu, protože dostal prémie a to znamenalo přísun nové hudby a zásobu trávy.

Jenže když došel k místu bydliště našel tam akorát hasiče. A půlku ohořelého domu.

"Vy tu bydlíte?"
"Ano."
"Michael James Way?"
"Ano."
"S politováním Vám musím oznámit, že Váš otec uhořel. Zřejmě si šel lehnout se zapálenou cigaretou. Uhořela jen půlka domu."

Mikey měl pocit, že ten hasič mluví jako robot. Zapálil si cigaretu a přišlo mu to absurdní, když kvůli tomu umřel jeho otec.
Ani si moc neuvědomoval smrt, jako spíš to, že zůstal sám. Minulý týden potkal Frankovu matku a ta mu řekla, že se oženil.

Vešel do domu. Půlka, ve které byl jeho pokoj, zůstala nedotčená. Mikey začal balit. Vzduch, nejen tím, že byl prosycený kouřem, ho začal tížit. Musí pryč.
Sbalil všechno, co mu přišlo důležité.

"Sbohem tati! Sbohem mami! Sbohem Gee!"

***

Si vis amari, ama - Chceš-li být milován, miluj.


Mikey seděl ve vlaku a jel do NY. Koukal oknem z vlaku ven a třásl se strachy. Nejradši by nikdy nevystoupil, ale…
Chvíli po tom co vyhořel dům, bydlel v práci. Jenže to nebylo ono, pořád ho to tížilo. Zašel tedy k Ierovým a požádal o číslo na Franka.
A Frank řekl: "Přijeď, rád tě uvidím."

Jenže co ona? Co Jamia, bude taky ráda? A jak dlouho jim to vydrží. Vždyť on nic nemá, nikoho nemá a nic neumí.
Co bude pekař dělat v NY?
Poprvé, od doby, kdy si uvědomil, že Geeho už nikdy neuvidí, brečel.

Frank na Mikeyho čekal na nádraží se stejně smíšenými pocity jako on. Ještě než odešel se s Jamiou pohádali. Ne že by byla proti tomu, ubytovat u ho u nich, ale radost taky neměla.

Když Mikey vystoupil z vlaku, Frankovi se roztlouklo srdce. Za tu chvíli se změnil, ale jen k lepšímu. To se on o sobě říct nemohl. Noční život, stravování se rychlém občerstvení a málo času na sport z něj udělaly lehce oplácaného malého muže.

Objali se.
"Moc jsi mi chyběl." Pošeptal menší vetšímu.

***
to be continuited...

In the cold light of morning

23. prosince 2008 v 20:35 | DareDareDevil - 18 rokov |  In the cold light of morning
Story, ktorá sa oplatí prečítať....a samozrejme komentovať. Má tri časti a toto je prvá...=)
Militia est vita hominis super terram - Lidský život na zemi je boj





Když se Mikey narodil, bylo Gerardovi už 9 let. To mimino bylo vymodlené celou rodinou a hlavně Gerardem. Tak strašně si přál mít sourozence.
Mezi Mikeym a Geem se tak vytvořilo velmi silné sourozenecké pouto, které později Mikeymu ztěžovalo život, aniž by si to on sám uvědomil.
Jeho Gee byl pro něj Bůh a to i kdyby zabil celé město včetně rodičů. Rodiče často říkali, že je na Gerardovi moc závislý, ale jim to nevadilo. Měli svůj vlastní svět, který jim bohužel později spíš ublížil.



***



Mikey dorostl věku 9 let. Přesně tolik bylo Gerardovi, když se narodil. Jako by tu devítku měli osudnou.
Gerard už nějakou dobu experimentoval s drogami. LSD, extáze, trip… A hlavně tráva.
Mikey si už taky něco zkusil. Tedy přesně řečeno trávu.
Jednou za čas vzal Gee Mikeyho na jejich místo, aby si společně zahulili.



Ten den to ale bylo jinak. Byla sobota a Gerard se rozhodl vzít Mikeyho na jejich místo a dát mu ochutnat trip.
To odpoledne bylo úžasné. Barvy hrály, ptáci tancovali a stromy zpívali.
Gerard se pořád smál, jakoby už nikdy neměl přestat. Ale přestal.
Večer rodiče pořádali malou párty, a Gee si tam pozval i svý kamarády, kteří přinesli nějaký ten kvalitní matroš.
Venku se grilovalo a počasí se vydařilo. Asi kolem půlnoci, se všichni začali schovávat uvnitř a Dona se snažila Mikeyho přesvědčit, aby si už šel lehnout.
V té vřavě si nikdo nevšiml, že je Gerard sjetej a i když svůj dům zná, těch dvěří si nevšimne.



Ozvala se rána a Gerardův úsměv se změnil v křeč, když si z krční tepny vytáhl kus skla. Krev začala stříkat na všechny zde přítomné. Než přijela záchranka, byl už dávno mrtvý.



Mikeymu to začalo docházet až později, že se Gee už nikdy nevrátí a že jejich sny…



***



Frank byl divné dítě. Maminka ho rozmazlovala. Ne že by mu kupovala drahé věci, nebo tak. Spíš mu věnovala veškerý svůj čas a lásku.
A té lásky bylo tak moc, že se bez ní Frank nedokázal později obejít.
Malý Frank věděl, že maminka miluje jen jeho. Vždycky viděl, jak se k tatínkovi chová chladně.
A pak když čekala miminko, řekla mu, že ho nechce. Dítě umřelo a Frank žil ve stereotypním životě s přespříliš milující matkou a otcem workoholikem.






Amicus certus in re incerta cernitur - V nouzi poznáš přítele





Poznali se na střední. Dva kluci plní protikladů a přesto se dostali zrovna k sobě. Stalo se to na záchodech.
Mikey byl celkem apatický k vnějšímu životu. Jeho matka nedávno spáchala sebevraždu - předávkovala se prášky na depresi a tak ve svém životě pohřbil již druhou milovanou osobu.
Otec se snažil působit silně a být synkovi oporou, jenže to neuměl.
Za každou cenu se snažil být mladík a jít s dobou, jenže když se opil, byl to akorát nešťastný opilý muž.



Mikey tedy proplouval životem jako leklá ryba a byl naprosto odlišný od svých spolužáků. Nezajímali ho holky, nezajímali ho kluci, nezajímal ho sex, tak jako ostatní.
Hulil trávu a schovával se před realitou, kde nebyl jeho bratr, aby mu poradil, nebo matka, před kterou by se styděl.



Frank ten den vrazil na záchod jako velká voda. A zastavil se, až když měl kalhoty u kolen. Mikey seděl s ubaleným jointem na okenním parapetu a škvírkou vyfukoval kouř.
"Hulíš?" zeptal se Franka, když si umyl ruce.

Frank chviličku přemýšlel a pak řekl, že jo. Lhal. Jako včera a předevčírem. Tedy, on nelhal schválně, jen si prostě rád vymýšlel. Jeho máma to milovala, když pro ni jako malý kluk vymýšlel historky, a tak mu to zůstalo.

"A dáš si?"

Tak spolu seděli na záchodech, trochu dýl než měli, protože se Frank se málem udusil po svém prvním šluku v životě.
Začali se spolu bavit.

***

Frank seděl doma na posteli a přemýšlel. Věděl, co se sním děje, jenže nevěděl, jak se s tím má vypořádat.
Komu má říct, že je nejspíš gay. A má to vůbec říkat?
Navíc ho trápilo ještě něco, asi se zamiloval do svého nejlepšího kamaráda. Do toho kluka, co u nich skoro bydlel, se kterým trávil veškerý svůj volný čas.

Opravdu to bylo tak. Mikey pokud mohl, se doma vůbec nezdržoval. S jeho otcem to šlo z kopce a pil čím dál tím víc.
Léčebna nepřipadala v úvahu.
A tak, když to šlo, přespával u Mikeyho. Jeho mámě to nevadilo, chtěla pro syna jen to nejlepší, takže tolerovala hlasitou hudbu i podivnou vůni linoucí se z pokoje.
Nikdy nezjistila, jak tenhle hoch jejího mazlíčka kazí.

***

Byl krásný jarní den a kluci se jeli podívat k jednomu jezeru poblíž. Zahulit si venku, v krásný přírodě, a možná se i vykoupat.
Tedy Frank se chtěl koupat, Mikey řekl, že je ještě moc zima.

"Mikey no tak, určitě to nebude tak hrozný, pojď si zaplavat!"
"Franku neblázni, určitě je to hrozně ledový."

Jenže Frank, jakoby neslyšel. Tráva začala účinkovat a jeho touha po vodě byla neutišitelná. Vyběhl na skalku, ze které by se dalo skočit, a začal se svlíkat. Mikey celou dobu reptal.
Skočil a byl slyšet jen zvuk praskající vrstvičky ledu.
To Be Continuited...

Save Me At Christmas

22. prosince 2008 v 17:36 | iWusZka - 14 rokov
Ďalšia super poviedka...čítajte a komentujte =)
Čauky xD Je to napsané tak nějak na rychlo xD Prostě sedím při písemce z angliny a přemýšlím,a naraz BUM xD Nápad byl tam:D Chtěla sem udělat happyend.....ale prostě někdy nemám ráda happyendy:DMenuje se to Save me at Christmas
FRANK
Vánoce.Pro kopy lidí na světě nejoblíbenější den v roce…Ale pro mě?Pro mě vlastně nic neznamenají.Od šesti let totiž vyrůstám v děcáku…Máma mi umřela a táta se dal na pití,kouření a kdoví co ještě.Někdo si asi všiml modřin,které jsem na sobě míval,když mě táta někdy zbil a nahlásil ho na sociálku.Ta mě dala sem…Nemám tu žádné přátele…Sice za mnou kdysi chodili nějací příbuzní a dokonce kamarádi se školy,ale už si ani nepamatuju,kdy jsem je viděl naposled…Zapomněli na mě snad?Nerad si to přiznávám,ale asi ano…
Na Vánoce si každý rok přeju jen jedno..Člověka,který by mě měl rád a podržel by mě v téhle situaci.S kterým bych si dokázal popovídat.Ale nikdy se to nesplnilo…
Chodil jsem po malém parku před děcákem a přemýšlel nad tím,proč…"Franku,prosím tě,pojď už dovnitř"zavolala na mě jedna z vychovatelek.Jemně jsem kývnul hlavou a vyšel jsem zpět k mému 'domovu'
Došel jsem do svého pokoje.Můj spolubydlící,čtrnáctiletý fracek Tom,ležel na posteli a četl si nějaký dopis…"Copak Iero?Zase se na tebe všichni vykašlali?"zasmál se "Sklapni"řekl jsem ostře a lehnul jsem si nahoru na dvoupatrovou postel.Tom se ještě smál,ale pak mě nechal na pokoji.
Druhý den dáno jsem se probudil poměrně pozdě.Tak tak jsem to stihnul na snídani.Děcka si šly potom hrát ven,ale já jsem neměl náladu.Navíc jsem měl pokoj celý pro sebe.když šel ven i ten skrček Tom.Postavil jsem se před okno a díval se ven…Sníh pomalu dopadal na už tak dost mokrou zem.Stromy byly namrzlé.Mezi tím vším si hrály děti….Jako z pohádky.Ale z pěkně nepovedené pohádky.Zbystřil jsem.Někdo vešel bránou směrem k děcáku.Byla to jedna z vychovatelek a její syn…Tuším,že se jmenuje Gerard.Zaslechl jsem jednou totiž,jak na něj volala jménem.Už ho pozoruju pěkně dlouho,ale nikdy jsem s ním nepřišel do řeči.Paní Wayová stála na chodníčku a povídala si s jinou vychovatelkou.Gerard tam jen tak postával…Rád jsem se na něho díval.Připadal mi nějakým způsobem zvláštní,i když ho neznám.Najednou se naše pohledy setkaly.Vůbec jsem to nečekal.Díval se na mě a já na něj.Nevydržel jsem to a šel jsem od okna pryč.Takhle ho sice asi nikdy nepoznám,ale prostě nemám odvahu na to,abych mu něco řekl.Rozhodl jsem se zajít si pro něco na pití.
V kuchyňce jsem vytáhnul můj hrneček a postavil jsem vodu na čaj.Sednul jsem si a čekal,až se voda uvaří..Najednou jsem uslyšel něčí kroky.Otočil jsem se a stál tam..Gerard.Díval jsem se na něj s otevřenou pusou.Pak jsem se vzpamatoval…."Ahoj"pozdravil mě mile.Nesl nějaké tašky"Čau"řekl jsem potichu a zabořil jsem pohledem někam dole"Zvláštní…Jakto,že tě ještě neznám?Znám tady už pomalu všechny…Vídám tě jenom skrze okno…a taky ve snech"pousmál se.Polknul jsem.On…on si mě nevšiml dneska,ale už předtím?A zdá se mu o mě?"Jak se jmenuješ?" "Frank..Frank Iero"řekl jsem mu a on mi podal ruku"Moc mě těší,já jsem Gerard…Asi znáš moji mámu"Pokýval jsem hlavou.Zrovna v ten okamžik se dovařila voda na čaj.Chtěl jsem se zvednout,ale on to udělal první…"Můžu?"zeptal se a podíval se směrem ke konvici"Klidně"Ach jo…Proč já pořád musím odpovídat tak..primitivně?V jeho přítomnosti se prostě cítím nesvůj.Nachystal si pro sebe ještě jeden hrnek a oba je zalil.Pak jeden položil přede mě,sednul si a svůj hrnek taky položil…Povídali jsme si.Chvíli jsem se ještě choval jak člověk,co ani mluvit neumí,ale pak jsem se rozvyprávěl.Zjistil jsem,že se mi s ním hezky povídá.Připadalo mi,jako by jsme se znali roky.Asi po čtyřech hodinách povídání si o všem možném se už rozloučil a odešel.Měl jsem z toho hezký pocit.Vzal jsem hrnky a dal jsem je do dřezu.Poté jsem odešel do pokoje.Lehl jsem si na postel a s blaženým výrazem jsem zíral do stropu.Zanechal ve mně příjemný pocit.Že by se moje vánoční přání splnilo už dávno,ale já jsem si ho nevšiml?Kdo ví…Já pouze vím,že tohle nesmělo být naše první a zároveň poslední setkání.Chtěl jsem ho ještě někdy vidět a mluvit s ním.Jen je mi líto,že jsem si toho pokladu,co v něm je,nevšiml dříve a jen jsem na něj tupě zíral přes to pitomé sklo….Najednou jsem se zatřásl….-Co když je pozdě?-napadlo mě.V ten moment jako bych cítil bolest…

GERARD
Šel jsem z děcáku s příjemným pocitem.Přijemně měhřálo u srdce po tom povídání s Frankem.On byl ….ani nevím jak to říct.Prostě mě uchvátil,už když jsem ho poprvé viděl,jak zírá z okna.Chci se s ním ještě vidět a povídat si s ním.Je to,jako bych ho znal řadu let….Oslepený pocity jsem přecházel přes přechod a ani jsem si nevšiml,že proti mně jede auto.Mým tělem projela bolest.Ostře mě to srazilo na zem.Bolelo to…Teď sakra ne!Ne,když jsem ho poznal!Myslel jsem na nejhorší.Zkoušel jsem se vzchopit při vzpomínce na Frankovu tvář,ale nešlo to.Cítil jsem jenom tu bolest a taky kousky toho pocitu ukrytého někde uvnitř mě.Uslyšel jsem houkání sirén,zběsilý řev lidí a troubení aut..Potom mě pohltila tma.

Menší oznam

21. prosince 2008 v 19:44 [ Moje Kecy
Taký menší oznam....viaceri mi písali že nestihnú dopísať svoje diela do 20. takže stále môžete svoje poviedky posielať na moj mail xKlaudiqax@azet.sk ....postupne budem zverejňovať a neskôr dám vedieť kedy s posielaním vašich poviedok končíme....=) pekný deň a komentujte diela súťažiacich...poteší to =)
Klaudiqa ♥♥♥

Police Station

20. prosince 2008 v 23:13 | Piratka - 16 rokov
Ďalší talentovaný autor....nech sa páči =)

Bert:
Sedím tu na stanici a nudím se k smrti jako obvykle. Proč se ten čas musí vléct tak pomalu?! Chvílemi hypnotizuju telefon, jestli nenaplní místnost tím odporným ohlušujícím zvukem, aby se tu taky něco dělo, ale mé zbožné přání nebylo vyslyšeno. Asi jsem na něj neměl být tak zlý. Za chvíli bych měl jít na obhlídku, díky Bohu. Nejdřív bych ale měl něco pojíst, abych nechcípl hlady někde na křižovatce. Termínem "něco" označuji odporné kafe za automatu a vylisovaný sandwich z tašky. Zakousnu se do něj. Bože, takový gumový. Někdy uvažuju, proč jsem si vybral tuhle práci. Když jsem dožvýkal to něco zvané sandwich a dopil kafé, sebral jsem čepici a šel dolů k autu. Proč je tak krásně a já musim sedět v autě a sledovat všechny ty pochybný existence, co se v mým okrsku potulujou?

Gérard:
Dneska je skvělej den! Ten dnešní obchod toho chlápka přišel asi draho, ale pro mě je to zlatej důl! Jo, sem prostě dobrej. Budou mi zobat z ruky.
V dobré náladě jsem nasedl do svýho naleštěnýho sporťáku a jel domů. Byl jsem tak rozveselený, že jsem dokonce přehlédl červenou. To by mi tak nevadilo.
"A do prdele." Zaklel jsem, když se ve zpětném zrcátku objevilo policejní auto. To mi scházelo. Auto začalo houkat a předjíždět mě. Radši jsem mu zastavil, nechtěl jsem mít další problémy. Ale nálada mi stejně klesla k bodu mrazu. Jenže když z auta vystoupil mladý, docela pěkný, dlouhovlasý chlápek, tak jsem pookřál. Něco mě totiž napadlo. Já dneska totiž pokutu nedostanu. Já ne...

Bertík:
Sedím si takhle v autě a najednou kolem mě profrčí na červenou přes křižovatku nějakej černej sporťák, jen se za ním zapráší. No, tak tohle si teda dovolovat nebude! Okamžitě jsem za ním vypálil jak namydlenej blesk. Zanedlouho jsem ho dostihl a předjel. Ještě, aby odporoval. Snad to nebude nějakej namakanej hoper, to by bylo asi špatný. Vystoupil jsem a pobídl ho, aby taky vyšel ven.
Dveře se začaly otvírat a pak se vynořila postava. Málem mi vypadly oči. Z auta vystoupil chlápek, asi 30 let, černý vlasy, brýle, černý kvádro. Zíral jsem na něj, ale zachoval jsem si vážnou tvář. To jistě vypadalo hodně zajímavě. Rajcovně si sundal brýle a rozepl jediný knoflíček u saka. Jednu nožičku od brýlí si dal do pusy. Ten pohled mě zabíjel. Měl tak krásný oči. Nebyl jsem schopný ani mluvit.
"T-tak pane, víte, že jste jel na červenou a překročil jste rychlost?" Zatvářil se jako andílek. Tohle bude ještě hodně zajímavé...

Ta děvka na G:
Toho dostanu. Musím. Jednak mě rajcuje už pohled na něj a taky nemám ani na pokutu a papíry k autu. Nasadil jsem si brýle a šel na věc. Vystoupil jsem jako ten největší machr pod sluncem, pěkně pomalu a ještě jsem trochu zaklonil hlavu. Zíral na mě, viděl jsem to, ikdyž se to snažil zamaskovat. Chvíli jen koukal, pak něco chtěl říct, ale koktal. Byl tak roztomilý. Ten prostě BUDE můj. Řekl mi o pokutě. Zatvářil jsem se jako, že já nic, já muzikant a modlil se, aby byl na kluky. Ale podle toho, jak mu poprvé spadla čelist, jsem měl snad štěstí.
"Ale pane...poručíku, já jsem si toho nevšiml." Ještě, že jsem si někde četl o těch hodnostech. Zřejmě mu to přidalo na sebevědomí. Hrál jsem si s brýlemi a koukal do země.
"No, dobře, to se může stát, ale tachometr jste asi nepřehlédl, že." Sakra, musím přitlačit. Laškovně jsem si prohrábl vlasy a dal na hlavu brýle. Ten musel mít ze mě dost.
"Ano, to jsem nepřehlédl, ale víte, já mám doma nemocného psa a bojím se o něj, jak je na tom." Vypadal, že ho to obměkčilo. Usmál se. Už jsem asi říkal, že ho prostě dostanu, že.

Berťas:
Vyptával jsem se ho, jaktože jel na červenou. Hloupá otázka, vskutku, ale tak, na rozhovor to stačí, že. Měl sklopenou hlavu a hrál si s těma brýlema, takže jsem si jej mohl pořádně prohlídnout. Vypadal ještě víc úžasně než z dálky. Ten nemůže být na kluky. Věčná škoda. Dokonce znal i moji hodnost, čímž mě potěšil přes míru. Pak si prohrábl vlasy a umístil si brýle na hlavu. V tomto případě jsem měl už jasno. Tak tohle na pokutu nebude. Tady to bude stát víc. Mnohem víc. Vím, že tohle by bylo proti předpisům a kdesi cosi, ale já už jsem začínal být nervní. Ať se projeví, kdo se mu líbí, ať to mám lehčí.
"Tak dobře, pokutu vám nedám. Ale něco za něco..." Zablýsklo se mu v očích. Tak ten je jasnej. A mám vyhráno.

Whore:
Tak nadrženej pohled už jsem dlouho neviděl. Takže zabral, skvělý. Chytil se jako rybička na návnadu a sežral mi to i s navijákem. Přitáhl si mě blíž a dal mi papírek s adresou a číslem. Pak rychle nastoupil do auta a odfrčel pryč. Vítězně jsem se ušklíbl a konečně jel domů.
Doma jsem se hned začal připravovat, ikdyž bylo teprve odpoledne. Večer naštěstí žádný schůzky nemám, takže je to v klidu. Podle adresy jsem poznal, že bydlí někde na konci města, čili to bude hodně těžké se k němu dostat. Snad to najdu. Proto s těma přípravama začínám už teď. Ale proč se vlastně tak snažím? Chci zapůsobit? To už se mi asi povedlo. Chci se mu líbit? Vždyť jde stejně jenom o sex, tak co se s tím namáhat. Ale ani tenhle důvod mi nezabránil, abych ze sebe neudělal největšího sexouše ve městě. V koupelně jsem strávil neuvěřitelně dlouhou dobu. Pak už zbývalo vybrat to správné oblečení. Venku je teplo, takže košile s kalhotami a lakýrkami se dokonale hodí (Já tam ty boty prostě chci mít :D). Asi toho moc potřebovat nebudu. Už tahle představa mě dostávala do varu. Poslední pohled do zrcadla mě ale dokonale schladil. Vyšel jsem do nočního vzduchu prosyceného vším možným, jen ne čistým kyslíkem.

Náš polda:
Ano! Povedlo se! Já se snad zblázním. Jak jsem mu vrazil do ruky tu adresu, vypadal, že pochopil a nebyl proti. Modlil jsem se, ať už mi skončí služba a já se mohl jít připravovat. Naštěstí jsem dneska končil brzo, takže s úderem konečné hodiny jsem vypálil jak střela a štrádoval si to domů. Cestou jsem ještě koupil nějakou pizzu. Snad přijde k užitku. No, ikdyž...Přiletěl jsem domů celý zadýchaný. Vypadalo to tam jako po výbuchu dost silné bomby, takže jsem to tu musel dát do pořádku. Po důkladném úklidu jsem musel dát do pořádku ještě sebe.
Jenže, když jsem se sprchoval, někdo zazvonil. Do prdele! To je určitě on! Hodil jsem na sebe pouze ručník a běžel otevřít. Skoro jsem oněměl. Vypadal skvěle! Měl na sobě černou košili s rajcovně rozepnutým posledním knoflíčkem. Ta děvka. Tím líp. Jeho úžasné nohy obepínaly úzké kalhoty stejné barvy, jako košile. Též barvy byly i lakýrky. Bože, to je nádhera. Stál jsem tam jako opařený a zase čuměl. Až si odkašlal, probudil jsem se a pozval ho gestem dál. Mluvit jsem ještě nedokázal.
Gérry:
Vyběhl jsem schody. Byly to naštěstí jen dvě patra. Ani nevím, jak se jmenuje jménem protože na tom papíru bylo jenom přijmení, abych našel ten byt. To se zjistí...Ještě jsem se naposled zkontroloval v zrcadle - sakra, co na tom záleží?! Vždyť mě stejně hned zatáhne do postele a ráno si nebude ani pamatovat, kdo jsem. Tak na co takovýhle přípravy?! Našel jsem správné dveře a zazvonil. Chvíli se nic nedělo, ale pak mi otevřel. Měl na sobě jen ručník a vlasy měl ještě mokré. Stál jsem tam, zíral na něj. Ničeho jiného jsem nebyl schopen. v duchu jsem si děkoval, že jsem jel na červenou. Za okamžik jsem se ale vrátil do lahodné reality a odkašlal si. Konečně mě vpustil dovnitř.

Měl to tam fakt hezký. Uklizeno, všechno uspořádaný...To je takový puntičkář, nebo to bylo kvůli návštěvě? Mě na tohle neužije. Já mám na tohle hospodyni.
"Ehm..zatím se posaďte, já se jdu převléknout."
"Počkat," zvednu se z pohovky, "Nebudeme si radši tykat, když..." pomalu jsem sjel rukou na lem ručníku. Nasucho polknul, jen přikývl a zmizel ve vedlejším pokoji. Spokojeně jsem se zašklebil. Mám ho v hrsti. Sedl jsem si zpět na pohovku a zadíval se pořádně kolem. Nic zajímavého tam nebylo, ale měl všechno pěkně sladěné, to se mi líbilo. Za chvíli se vrátil. Víc mu to snad ani nemohlo slušet.

Bert:
Zastavil mě s dotazem, jestli si radši nebudeme tykat. Pak si trochu pohrál s lemem ručníku. On mě fakt dostává. Musel jsem se nenápadně opřít o stolek, aby se mi nepodlomila kolena. To je snad sen! Stojím tu jen v ručníku s nejšukéznějším chlapem pod sluncem a on chce se mnou něco mít. Radši jsem hned zaplul do vedlejšího pokoje, aby se ještě něco nestalo a šel se obléci. Taky jsem to musel rozdýchat. Hodil jsem na sebe po jeho vzoru také košili a kalhoty. Na boty jsem se mohl vykašlat. Vlasy jsem si zkusil nějak vysušit, ale mokrým ručníkem to jaksi asi moc nejde. Pak jsem si vzpomněl, že jsem mu ani nenabídl něco na pití. Jsem to ale špatný hostitel, to není dobrý začátek. Ještě s ručníkem na ramenou jsem proplachtil do kuchyně. Jen se usmál. Zavolal jsem na něj, co chce na pití.
"Co máš nejraději?" Huh, takže ho můžu opít, ale myslím, že to nebude ani potřeba. Donesl jsem dvě sklenky vína. Vzal si jednu a pozvedl ji výš.
"Tak na to tykání." Ťukli jsme si a on se napil s tajemným úsměvem na tváři. Skoro jsem zapomněl na to víno. Pak jsem ucítil sklenku v ruce a okamžitě se hojně napil, protože jinak bych ho svalil na gauč už teď.

Gerry:
Přemístil se do kuchyně. Já na něj jen s úsměvem koukal. Byl tak roztomilý. To prostě nešlo se na něj neusmívat. Jistě jsem vypadal jako idiot. Zeptal se mě, co chci na pití. Páni, taky jsem na to dočista zapomněl. S ním se dá zapomenout na všechno. Nechal jsem mu volnou ruku, takže přinesl víno. Asi mě nechce opít tak rychle. Aspoň nebudu mít ráno kocovinu. Přiťukli jsme si na tykání. Tak mě napadlo, že bychom už mohli přejít k tomu, kvůli čemu jsem vlastně tady. Odložil jsem skleničku na stůl a pomalu se blížil k jeho krku. Hladil jsem ho ve vlasech. Slastně zavřel oči a nastavil rty k našemu prvnímu polibku. Přitiskl si mě k sobě blíž. Líbilo se mi to o to víc, protože byl větší než já, ale jen o trochu. Rozepnul jsem mu jeden knoflík u košile a rukou zajel na jeho hruď. Zaklonil hlavu, takže se mu to asi víc než líbilo. Jeho kalhoty toho byly důkazem. Zbavil jsem ho košile a přesunul jsem se na tu jeho krásnou kůži. Dokázal mě jen tahat za vlasy a sténat se zakloněnou hlavou. Dostal jsem se jemnými krouživými pohyby jazykem až ke sponě pásku a tam se zastavil. Ruce jsem uvelebil na ten jeho skvělej zadek a zapojil svoje šikovné zuby. Podařilo se mi rozepnout pásek, kalhoty jsem stáhl stejným způsobem. V boxerkách se mu už rýsoval pěkně velký problém. S šibalským úsměvem jsem se koukl nahoru. Po chvíli sklonil hlavu s otázkou, co se děje.
"Já jen...jestli mi tu pokutu opravdu nedáš." Musel jsem dusit smích nad jeho nynějším výrazem.
"Dám tě rovnou zavřít, jestli nebudeš pokračovat!" Řekl mi ostře. Tak pán už to nemůže vydržet, dobrá tedy. Vzal jsem lem boxerek opět do zubů a zatáhl. Šlo to ztuha, ale nakonec se podařilo. Konečně už mi nic nebránilo. Přejel jsem po něm jazykem. Jen vzdychal. Pak jsem nasadil svou nejúčinnější zbraň - má nepřekonatelná ústa. Stačilo jen párkrát hýbnout nahoru a dolů, trochu kousnout a už se vznášel v sedmým nebi.

Bert:
Najednou mi začal ojíždět krk. Bože, on je tak dokonalý. V kalhotách mi už rostl slušný problém. Ani nevím, jak jsem přišel o košili, ale stalo se. Teď se usídlil na mém hrudníku a musím říct, že to mi to dělalo kurevsky dobře. Jel jazykem až k pasu. Pak mě vzal za zadek. Trochu jsem vyjekl. Obratně mi zuby rozepnul sponu pásku. Je fakt šikovnej. To jsem zvědav, co všechno ještě dokáže. Zaklonil jsem hlavu v očekávání na to nejlepší, ale ono se to jaksi nedostavovalo. Koukl jsem dolů, co je za problém , ale on se na mě zezdola jen díval, jak na blbce. To si dělá srandu nebo co? Zeptal jsem ho nevrle, co se děje a on teď myslí na pokutu.
"Dám tě rovnou zavřít, jestli nebudeš pokračovat!" Snad to znělo dosti výhružně. Zuby mi stáhl trencle. Takže to zabralo. To bylo neskutečný. Byl jsem skoro okamžitě. Nemá to tak natahovat. Všechno spolykal, přece mi tu nebude špinit koberec, že. Vytáhl jsem ho nahoru, abych se mu řádně odvděčil a sundal mu košili. Měl nádhernou sněhobílou hruď. Přejížděl jsem po ní konečky prstů. Viděl jsem, že jeho kamarád se taky nemůže dočkat. Chtěl jsem, aby si to užil, tak jako já, proto jsem měl v plánu zatáhnout ho do ložnice, ale jaksi jsem pozapomněl, že mám kalhoty u kotníků, takže jsem hodil solidní držku. On na tom však nebyl líp, protože jsem ho předtím líbal a neodtrhli jsme se. Teď se válel na zemi se mnou. Začali jsme se hrozně smát. Jen jsem ukázal na dveře a políbil ho ještě jednou. Bystrý to chlapec, opět pochopil. To je vražedná kombinace - chytrý a sexy. Takových není na světě mnoho. Natáhl jsem si pro jistotu kalhoty, on mi pomohl vstát a vstoupili jsme ruku v ruce do ložnice.

Gerard:
Přitáhl si mě zpátky nahoru a odměnil mě pořádným polibkem. To si nechám líbit. Dnes nejspíš už neplatí, že bez práce nejsou koláče. Nepřerušili jsme kontakt ústy a po chvíli jsem ucítil tah. Pak se natáhl jak široký, tak dlouhý na zem, protože mu kalhoty bránily v dalším pohybu. Abych ho nezahanbil, tak jsem sletěl taky. Vlnu smíchu jsme po nějaké době zkrotili docela úspěšně. Pak ukázal na dveře, ke kterým nejspíš chtěl jít. Pravděpodobně je to ložnice. Zablýsklo se mi v očích. Takže pán si chce užít ve velkým. No, dobrá tedy. Kdo chce kam, pomozme mu tam (bože, to sou kydy :D). Vypadal, že ho můj zájem dost potěšil. Pomohl jsem mu na nohy a zapluli jsme do jeho ložnice. Ani jsem se nestačil moc rozhlédnout a už mě vzal do náruče a hodil na postel. Vrr, ten divoch. Než jsem se stačil rozkoukat, co se vlastně stalo, už na mě obkročmo seděl a kroutil se jak housenka. Krev mi stoupala do hlavy a tlak v kalhotách sílil. Naklonil se ke mně, až mě konečky vlasů šimraly na tváři.
"A teď...se připrav...na neopakovatelnej...božskej..." Dál už nedořekl, protože jsem ho svalil dolů, takže jsem teď byl nahoře já. Ještě jsme měli oba kalhoty, takže jsem se hladově vrhl na ty jeho a pak na svoje. Naslinil jsem rovnou dva prsty a vrazil je do něj. Teď už žádný zdržování. Po krátké chvíli jsem prsty vytáhl a přirazil. Asi jsem ho překvapil. Vyjekl, ale poddal se. Užíval si to stejně, jako já. Stačil jsem ho ještě políbit, než jeho tělo naplnila horká tekutina. Svalil jsem se vedle něj.
"Bože.." Vydechl jsem.
"Můžeš mi říkat Bert." Odpověděl s vyčerpaným úsměvem. Musel jsem se zasmát. Pak jsem ho ještě políbil a on se mi schoulil na hruď. Usnul jsem, jako by mě do vody hodil.

Berty:
Včerejší večer byl dokonalý! Ráno ale zas tak skvělé nebylo. Probudil jsem se ve své posteli...sám. Rozmrzele jsem se posadil a protřel si oči. Pak jsem zase spadl do peřin. Na polštáři byla ještě cítit jeho vůně. Asi to není dlouho, co odešel. Smutně jsem se doloudal do koupelny. Tam na mě čekalo překvapení. Velká kytice růží a na zrcadle nápis: "Včera to bylo skvělé. Díky. G." Při tom 'G' mě napadlo, že ani nevím, jak se jmenuje. Jaká ironie. Bylo to napsáno tužkou na oči. Rtěnku tu asi nenašel. Přivoněl jsem k růžím a na tváři se mi rozlil úsměv. Tak přece to nebylo jen z donucení. Aspoň doufám. Snad ho ještě někdy uvidím. V obýváku bylo ještě to víno. Přes den jsem ho dopil. Sám. Měl jsem volno, takže jsem se toulal po městě. Přemýšlel jsem o mně a o něm. Nedalo se říci o nás, protože to byla jenom jedna noc. Ale na tohohle chlapa v životě nezapomenu.

Gerard:
Ráno jsem vstal brzy. Berty ještě spal. Vlastně ani neznal moje jméno. Rychle jsem se oblékl a potichu mu ukradl klíče, abych mu skočil koupit kytku. Snad mu to udělá radost. Před definitivním odchodem jsem ještě napsal tužkou na oči na zrcadlo vzkaz. Nic jiného nebylo po ruce. Připadalo mi to vtipně romantické. Ještě naposled jsem ho políbil na tvář a opustil jeho krásný byt. Neodcházelo se mi lehce, ale musel jsem. Věděl jsem o sobě, že jsem hrozně přelétavý typ a jemu bych akorát ubližoval. Nechtěl jsem ho zranit. On si to nezaslouží. Na ulici jsem se ještě zastavil a zakoukal se do druhého patra. V okně u ložnice se něco pohnulo. Asi už vstal. Prohrábl jsem si vlasy, nasadil brýle, otočil se a vykročil vstříc novému dni.
The End

Never Be The Same

19. prosince 2008 v 21:03 | Baarny - 20 rokov
Slovo na úvod od autorky, ktorá poslala poviedku ako prvá tu je...čítajte pozorne a patrične komentujte, vždy to autora poteší. =) Sami to poznáte nie?
Bych chtěla jen říct, že to bylo napsaný hodně narychlo, měla jsem na to asi 40 minut, teď fakt nic nestíhám...
Dál musím podotknout, že to asi víc zaujme ty, kteří trochu umí anglicky a přečtou si i ty anglický odstavce mezitím. Možná i tak trochu pomůžou k pochopení celýho příběhu.
Jestli někomu přijde stále nepochopitelný, omluvuju se :)
Jo a kdyby někoho zajímalo odkud je anglický text, tak nemá cenu hledat, není odnikud ;) Je to jen další z mých blábolů :)

Díky a přeju hezký den :)
----------

well now I lie and listen to your lie,

well now I know that you´r not same like I know you anymore

well now I lie and try to understand

well now I know, that you´ll never be the same.


Hvězdy jasně zářily z nočního nebe a jejich světlo se tříštilo a odráželo od sněhu, co mi křupal pod nohama. Díval jsem se do oken domů, kolem kterých jsem procházel a pokaždé, když jsem zahlídl barevný světýlka rozvěšený na stromcích nebo v oknech, pokaždé, když jsem viděl tváře těch šťastných dětí, běhajících kolem veškeré té nádhery a blábolících, že už se nemůžou dočkat rána, až rozbalí dárky, píchlo mě u srdce a kdyby do mých očí nefoukal ten ledovej vítr, měl bych tváře zmáčený slzama.
Pomalým krokem jsem konečně došel ke dveřím našeho domu. Pamatuju si, jak jsme ho s Frankiem vybírali. Bylo to jedno z nejšťastnějších období mýho života. Jako by to bylo dneska. Ten den jsme si šli prohlídnout tři domky. První dva byly pěkný, ale pamatuju si, že když jsme zahlídli tenhle, oběma nám spadla brada, pevně jsme se chytili za ruce a aniž by jsme cokoliv vyslovili, oba jsme věděli, že tohle je ono. Že tohle je místo, kde společně zestárneme, že na téhle malé zahrádce před domkem bude pobíhat náš velikej pes, kterýho si chceme co nejdřív pořídit a bude se jmenovat Batman. Věděli jsme, že zrovna tady prožijeme ten nejšťastnější život v širým okolí. A to proto, že máme jeden druhýho.
Ze vzpomínek o našem životě mě vyrušily obrovský tlapy na mých ramenou. Batman mi olízal snad celej obličej. S námahou jsem ho ze sebe shodil a pohladil ho po husté černé srsti. Vzpomněl jsem si, jak jsme si ho před rokem a půl dovezli domů. Byla to malá chlupatá koule, vesele devastující vnitřek našeho domu i rostliny na zahradě, ale nedalo se na něj zlobit dlouho. Vždycky když jsme ho za něco potrestali, přiběhl nakonec za náma do obýváku, kde jsme v obětí seděli, s roztomilou štěněčí námahou se vydrápal na gauč a oba nás doslova umýval jazykem, dokud jsme mu neodpustili. Při těchto vzpomínkách se většinou doširoka usmívám. Tentokrát se mi jen zoufale zvedl jeden koutek, ale nával slz už přepral i vítr a horký slaný kapky, který se během vteřiny stávaly ledovou tekutinou, mi brázdily mrazem zrudlý tváře. Naposledy jsem pohladil Batmana, podíval se do jeho obrovských, hlubokých očí a vešel jsem do domu.
Prostornou chodbou jsem prošel přímo do naší ložnice. Množství zarámovaných fotografií, na kterých jsme byli my dva, já a Frankie, mě doslova mučilo. Opět se mi vybavila spousta vzpomínek. Ke každé z těch fotografií a taky k době, kdy jsme tu s hřebíkama a kladivem vymýšleli, jak všechny ty obrázky rozvěsit.
Otevřel jsem dveře od ložnice. Po zádech mi přejel mráz, v pokoji se ozval svištivý zvuk a ofoukl mě studenej vítr, jako bych otevřením dveří způsobil průvan. Jediný osvětlení tvořily vánoční světýlka na okně. Byly rozvěšený do tvaru hvězdy a jejich bílé, možná i lehce namodralé světlo dodávalo ložnici zvláštní atmosféru. Rozhlídl jsem se po pokoji. Vše tu bylo ve stejným stavu jako když jsem ráno vyběhl z domu. Postel zůstala rozestlaná. A na polovině u okna ležel on. Frankie. Ani mě to nepřekvapilo. Nevyděsilo, ani nepotěšilo.

You are so mystical, you are so occultic

why don´t you hold my hand, why don´t you give me hug?

Yesterday you were so snug, yesterdey you wanted so much

but now you just lie next to me, you just lie and I can´t see into your eyes.


Beze slova jsem došel k posteli. Shodil jsem ze sebe bundu a potichu, aniž bych z něj spustil oči, jsem se položil na svou polovinu postele. Neusmál jsem se. Ani on se neusmál. Nebyl důvod k úsměvu. Díval jsem se do jeho tváře, ještě bledší než jindy. Měl jsem pocit, jako bych přes něj mohl vidět. Jako bych skrz něj mohl projít. Tolik byl bledý. A ani to mě nepřekvapilo. Jeho oči, vždycky tak okouzlující, nádherný velký štěněčí oči byly najednou zvláštní. Jiný. Tolik jiný... Byly chladný, tmavší než obvykle, což neuvěřitelně kontrastovalo s jeho naopak světlejší pletí.
Bál jsem se pohnout. Jen jsem tam tak ležel, na boku, naproti Franka, mého přítele, mé životní lásky, mého života. Tvářil se neurčitě. Smutně. Smířeně. Bál jsem se, že stačí udělat jedinej pohyb, jeden jedinej pohyb a ztratím ho. A navždy se rozplyne v bledým osvětlení naší ložnice.
Vzpomněl jsem si na první noc v tomto domě. Tenkrát jsem nemohl zabránit mým rtům, aby se doširoka usmívaly. Frank taky ne. Celou noc jsme se k sobě tulili, zahřívali jeden druhýho, celou noc jsme si dokazovali naši lásku. Tak něžně, zároveň vášnivě... Tak láskyplně...

well now I lie and listen to your lie,

well now I know that you´r not same like I know you anymore

well now I lie and try to understand

well now I know, that you´ll never be the same.


A teď tu ležíme, naproti sobě, a jeden druhýho se ani nedotkneme. V jeho očích jsem vždycky viděl tolik světla, tolik jisker, odráželo se v nich všechno štěstí, který jsme společně prožívali... A dnes, dnes večer tu ležím, třesu se zimou, ale mám strach se pohnout, mám strach od něj odtrhnout oči... A taky vím, že i kdybych se přikryl, nepomohlo by to...

so tell me why can´t you come close to me

Oh baby why can´t you go to heat me up?

this morning you were so snug, this morning you wanted so much

I don´t know why you just say what you say and why I see what I see


Mrzelo mě to. Všechno mě to tolik mrzelo. Proč? Proč jsem prostě nemohl přijít domů, vejít do dveří a vidět ho sedět v obývacím pokoji, s úsměvem na rtech a se sladkýma slovama na přivítanou, jak to vždycky bývalo? Proč jsme nemohli ležet v posteli tak těsně u sebe, že by nikdo nerozeznal, kde končí jeho tělo a začíná to mý? Proč mě nemohl obejmout, když viděl, že se třesu zimou a zahřát mě svým dokonalým tělem?
Začal jsem si všechno pomalu uvědomovat. Husí kůže na mém těle už nebyla ani tolik ze zimy, jako ze skutečnosti toho, co se děje. Viděl jsem ty dvě neurčitý tmavý kola v místech, kde jsem vždy vídával jeho krásný oči a opět se na polštář pode mnou valilo tisíce slz.

when did you gone to catch your tram

I saw your smile but than I heard your scream

when did you gone to catch your tram

I saw your body and I saw this car


Vzpomínky na náš společný život došly až k dnešnímu ránu. Vybavil jsem si chuť toastů se sýrem, který jsem pro nás dva ráno udělal, jako bych jeden právě dojedl. Vybavil jsem si barvu černýho kafe, jako by to bylo zrovna teď, co jsem zíral do hrníčku a kroužil lžičkou, aby se rozpustil cukr. Vybavil jsem si Franka. Jeho úsměv, ten jeho nikdy nemizející úsměv, jeho pohyby, jak si rychle sebral dva toasty do ruky a běžel ke dveřím, když si vzpomněl, že má dnes v práci schůzku, na které má být už za dvacet minut... Ve dveřích se zarazil a vrátil se. Vrátil se ke mně, aby mě políbil. Přál bych si, aby se to mohlo ještě někdy zopakovat. Abych mohl ještě jednou ucítit jeho hřejivé rty na těch mých, ještě jednou se dotkout jeho jazyku tím svým, ještě jednou cítit to šimrání v břiše, když cítím jeho horký dech... Vybavil jsem si, jak jsem ho vyprovodil až ke dveřím. Stál jsem tam a díval jsem se, jak rychle proběhl malou zahrádkou před naším domem, jak za sebou rychle zavřel branku, aby Batman neběžel za ním a jak utíkal na zastávku tramvaje přímo před naším domem. Otočil se... Zrovna přijela jeho tramvaj. Zbývalo mu pár kroků k nástupu a tak se ještě otočil, aby mi zamával. Viděl jsem, jak se zářivě usmívá. Jeho úsměv mě tolik hřál u srdce... U srdce, u kterýho mě v tu chvíli bodlo. Řidič červenýho Porshe neubrzdil na ledu před přechodem, na kterým se Frankie zastavil. Vlastně to vypadalo, jako by ani nebrzdil. Vybavil jsem si jeho tělo. Jeho tělo, který odletělo o několik metrů dál...

And now you lie next to me, you lie here and speak to me

But I don´t underestant, I don´t believe what you say

Just tell me why it should be our last common pray?

And tell me why you look so ashen and so stray?


A teď tu ležíme naproti sobě. Všechno je jinak. Vypadá tolik křehce, tolik neskutečně...
Najednou promluvil. Lehce jsem sebou trhnul. Snažil jsem se pořádně zaostřit jeho oči. Bledý světlo mi ale nedovolilo je vidět. Nebo to nebylo světlem? Chtěl jsem vidět jeho výraz u toho, co řekl. Chtěl jsem pochopit, jak to myslel. Chtěl jsem pochopit spoustu věcí. Jeho hlas zněl tolik zvláštně, jako by ani nevycházel z jeho úst...
Nemohl jsem tomu uvěřit. Nemohl jsem věřit tomu, co řekl. Nechápal jsem, proč tak mluví... Proč by tohle měla být naše poslední modlitba?

well now I lie and listen to your lie,

well now I know that you´r not same like I know you anymore

well now I lie and try to understand

well now I know, that you´ll never be the same.


Potom se něco stalo. Bez hnutí jsem ležel naproti Franka a najednou, jako by se něco změnilo. Viděl jsem jeho oči. Byly stejně smutný jako výraz jeho tváře. Stejně odevzdaný, stejně smířený. Ale byl to on. Všechna ta podivnost jakoby pomalu ustupovala. Pohnul se. Zvedl ruku a položil svou dlaň na tu mou.
Začínám všemu rozumět...

well now I lie and I understand

well now I know that we´re not same like we were aymore

well now I lie an you hold my hand

well now we´re gone and we´ll never be the same


Chytil mě za ruku a všechno polevilo. Veškerý napětí, strach, bolest, zima... Všechno bylo pryč. Chvli jsem si připadal, jako by se vše vrátilo do původního stavu. Pak mi to ale došlo. Nic není jako dřív. A nikdy nebude. Pochopil jsem proč říkal to, co říkal. Pochopil jsem, proč bylo všechno tak zvláštní, pochopil jsem to. Vrátil se pro mě. Budeme spolu. Ale ne tady, ne v našem domě. Ne v této ložnici. Ucítil jsem jeho rty na těch mých. Bylo to jiný. Bylo to chladný. Ucítil jsem to šimrání v břiše, který jsem si tolik přál ještě jednou zažít. Obklopilo mě zvláštní ticho. Ticho, lehko, teplo... Teď už navždy budeme spolu, ale už nikdy nebude nic jako dřív...

ZÁVĚR

Zvenčí se ozývalo žalostné vytí černého psa, pozorujícího dvě zářivé hvězdy nad zahradou, která byla jeho domovem. Hodiny na nedalekém kostele odbíjely půlnoc. Pro všechny v okolních domech nastal den, kdy jejich duše naplní spousta radosti, až uvidí své blízké rozbalovat dárky, až si užijí příjemné společné chvíle...
V domě ležel člověk, jedu ruku lehce nataženou před sebe, položenou na prázdné polovině postele. Ležel sám, jeho kůže bledla a teplo jeho těla se vytrácelo.
A nad domem, nad zahradou, nad městem, nad celým širým krajem se rozzářily dvě hvězdy. Dvě hvězdy, které už nikdy nezhasnou, stejně jako láska dvou lidí, kteří v tento den opustili tento svět...


Súťaž - thanx

6. prosince 2008 v 20:01 | Klaudiqa |  [ Moje Kecy
Óóó tak som rada že ste ragovali a rozhodli sa zapojiť...dúfam že vás bude ešte viac a že bude z čoho vyberať....teším sa aj na to že budem mať konečne čo čítať.

Takže aby som to upresnila, ešte raz, poviedky s menom a vekom mi posielajte na mail xKlaudiqax@azet.sk. Zasielajte mi ich do 20 Decembra 2008. Vtedy máte ešte poslednú šancu poslať mi svoje výtvory, no a potom ich začnem postupne zverejňovať aby sme to do konca roka nejak stihli =) A potom už neostáva nič iné, než aby ste začali hlasovať a podporovať svojich favoritov. Tak to by bolo zatiaľ asi všetko....ak by ste mali ešte nejake otázky, kludne sa pýtajte...=)

S pozdravom vaša Klaudiqa XD

SÚŤAŽ !!!

4. prosince 2008 v 19:31 | Klaudiqa |  [ Moje Kecy

Takže vás všetkých zdravím, to v prvom rade. Docela ma potešilo že pribudlo viac komentárov ako zvyklo pribúdať obyčajne, vážne som tomu rada. Len ma štve že na písanie nemám toľko času kolko by som chcela a potrebovala. Väčšina dobrých nápadov ma napadne až keď ležím večer v posteli a snažím sa zaspať, takže sa mi potom ani nechce vstať a zapísať si to, čo potom do rána samozrejme zabudnem. Ale na niečo som nezabudla a rozmýšľam nad tým už pekne dlho. Chodím po obrovskom množstve blogov a doteraz som prečítala kopu stories, ktoré boli perfektné a až som sa hanbila za to čo publikujem ja...:D


Nikdy som vlastne ani nevedela ktorá poviedka čo som čítala bola najlepšia, lebo niektorí ľudia majú fuckt fest talent na písanie.
Preto som sa rozhodla urobiť takú menšiu súťaž, nič veľké. Chcela by som, aby sme spoločne vybrali najlepšieho autora slash stories 2008. Znie to bláznivo, možno, ale táto myšlienka mi behá hlavou už pekne dlho a páči sa mi čím ďalej tým viac. Myslím že nejeden z vás by bol rád keby sa mohol pochváliť že je jeden z najlepších autorov. Mňa osobne by to potešilo, aj keď sa súťaže nechystám zúčastniť. Tak čo vy na to? Prihláste sa! =)

Poviedky môžu byť akékoľvek v rámci slash. Či už sa rozhodnete pre Frikey, Frerad alebo Waycest...je to jedno...hlavne aby boli poviedky pestré kreatívne a zaujímavé.

Každá poviedka musí mať minimálne jednu časť na 5000 znakov a maximalne tri časti s neobmedzeným počtom znakov. Proste aby sa to maximálne vošlo do troch častí.

Poviedky mi spolu s menom pod ktorým chcete vystupovať a vekom pošlite na mailovu adresu: xKlaudiqax@azet.sk
Postupne budem zverejňovať jednotlivé stories a na konci sa prostredníctvom ankety rozhodne, ktorá story je najlepšia a tým pádom jej autor získa titul autor roka.

Dúfam že môj nápad nepokladáte za príliž šialený a zapojíte sa...budem držať palce každému kto má odvahu a fantáziu napísať da best Story...=)

Tak sa zatiaľ majte...vaša Klaudiqa. ♥ ♥ ♥