Leden 2009

Loď Snov 11

31. ledna 2009 v 20:57 | Klaudiqa |  Loď Snov
Pre všetkých ktorým sa táto story tak páčila. Blížime sa k finále...=)
Frank´s POV
Zavrel som za sebou dvere a neobzeral sa späť. Mal som strach, veľký strach že by som to vzdal a rozbehol sa späť - k nemu. Z hrdla mi vyšiel tichý vzdych, ktorý bolel viac ako čokoľvek iné. Ublížil som mu. Na takmer samom konci paluby sa ešte črtali siluety osôb, s ktorými som sa vybral na prechádzku, no nemal som silu znovu sa k nim pripojiť. Mal som čo robiť so sebou, obrátil som sa a zmieril na druhý koniec, odkiaľ sme prišli. Najradšej by som sa úplne vrátil na začiatok. Vymazal všetky spomienky a zabudol na každú minútu keď som sa umáral myšlienkami na neho. Ľutoval som deň keď sme sa spoznali a zároveň som vedel že aj keby sa dal čas vrátiť späť, urobil by som to isté.

Matka s Veronicou zmizli z dohľadu a zrak mi zastierali úprimné slzy smútku. Myšlienka že som práve zavrhol človeka ktorého som mal tak rád, ma trhala na kusy. Rozbehol som sa a uhýbal zvedavým pohľadom náhodných pozorovateľov.

Vedel som že to nezvládnem. Nemám až takú pevnú vôľu aby som dokázal prestať myslieť na Gerarda. Čo asi teraz robí? Trápi sa presne tak ako teraz ja, alebo sedí v krčme so svojimi kamarátmi a opíja sa?

Nervózne som si klepkal prstami po stehnách a pozoroval sekundovú ručičku hodín, visiacich na náprotivnej stene. Bolo len sedem hodín večer a cez okno bolo vidieť, ako obloha naberá nádherné farby dúhy. Slnko klesalo čoraz viac a mne tým viac klesala guráž niečo spraviť.
Teraz mi ten pestrofarebný výjav pripadal tak strašne gýčový. Kŕčovito som zovrel operadlo kresla a prudko vstal. Hlava sa mi točila akoby som celú noc pil, no mne to bolo jedno. To čo som chcel, bolo čo najskôr nájsť človeka, ktorý bol ten jediný s ktorým sa oplatí taký západ slnka zažiť. Nechcel som stratiť už ani jedinú cennú minútu, už aj tak som premárnil dosť času ktorý som s ním mohol stráviť. Je mi jedno že ma už nebude chcieť vidieť, musím mu to povedať. Inak to budem ľutovať do konca života.


Hľadal som takmer všade. Na spodnej palube kde sa väčšinou zdržiaval so svojimi priateľmi, aj všetky ostatné miesta kde som si myslel že by šiel ak by mu bolo smutno. Zničene som zastal a bezradne rozhodil rukami. Nebolo ho a ja som nevedel kde je. Pozrel som na stále zapadajúce slnko a niečo ma napadlo. Zamieril som hore po schodoch a potom po ďalších. Na najvyššej palube som zastal a usmial sa. Bol tam, presne ako som si myslel. Stál pri zábradlí a pozeral do diaľky na oceán kúpajúci sa v zlatej a oranžovej. Nechcel som ho vyrušiť, stál tak ako boh a v zlatavej žiare vyzeral naozaj nádherne. Aj tak sa obrátil, akoby cítil môj obdivný pohľad. Zahanbene som cúvol, že ma prichytil ako ho sledujem. Nerozhodne postával a sledoval moje rozpaky. Potom mi rukou naznačil aby som podišiel bližšie. Váhal som. Na jeho mieste by som sám seba za svoje správanie najradšej zhodil z paluby a mal som strach, že o tom uvažuje tiež. No keď sa usmial, moja noha sama od seba vykročila smerom k nemu.
Stál som pri ňom a vdychoval jeho vôňu, miešajúcu sa so slanou pachuťou mora.
"Prepáč mi to..." priložil mi k perám prst a zastavil príval slov, ktoré som mu tak veľmi chcel povedať.

"Poď sem." Zašepkal a potiahol ma za ruku. Pritiahol ma bližšie k zábradliu a ja som dostal strach že bola moja predtucha správna. Po chrbte mi prešiel mráz a on si to všimol. Usmial sa.
"Veríš mi?" spýtal sa a pozrel sa mi priamo do vystrašených očí. Nemo som prikývol a on sa uškrnul. "Zavri oči." Prikázal mi a ja som aj napriek miernej nevôli spravil o čo ma žiadal. Cítil som jeho ruky ako sa ovíjajú okolo môjho pása a ťahajú ma niekam preč. "Stúpni si na zábradlie."
"Si - si si istý?" vykoktal som a mal som sto chutí tie oči otvoriť.
"Povedal si že mi veríš, alebo nie?"

"Tak do-dobre." Rezignoval som a nohou nahmatal kovovú konštrukciu zábradlia. Vystúpil som vyššie a stále cítil jeho ruky ako ma pevne zvierajú. Vedel som že mu môžem veriť. Postavil sa za mňa a pevne ma objal oboma rukami.

"Otvor ich." Jeho teplý dych sa vpíjal do mojej pokožky na krku a privádzal ma tým do šialenstva. To čo prišlo potom bolo ako sen. Pomaly som oddelil viečka od seba a naskytol sa mi priam rozprávkový pohľad. Celý oceán som mal pred sebou ako na dlani. Mal som pocit že lietam a cítil som sa voľný ako vták, s milovanou osobou po mojom boku. Omámene som hľadel pred seba a zvýskol. "Ja letím Gee...Letíííím." smial som sa ako malé dieťa. Po prvý krát v živote som sa cítil tak šťastný ako nikdy. Obrátil som hlavu smerom k Gerardovi a usmial sa. "Ďakujem." Jeho pery sa roztiahli do širokého úsmevu a pomaly sa ku mne naklonil, aby ma pobozkal. Cítil som ako mi v hlave hučí krv a srde zvyšuje svoje šialené tempo. Bozkával tak jemne, akoby sa bál že mi môže ublížiť. Objal ma rukami a ja som objal tie jeho ešte pevnejšie.


Gerard´s POV

Zdá sa mi to, alebo naozaj práve stojíme s Frankom na zábradlí a bozkávame sa? Cítim sa akoby mi teraz patril celý svet. Čo tam po tom čo sa stalo, moje srdce bije pre to čo je. Pre prítomnosť. Pre Franka. Odtiahol som sa a nemohol sa nabažiť pohľadu na jeho tvár ktorá bola teraz len moja. Čo na tom že medzi nami stojí celý svet. Nikdy ho nenechám odísť.
"Poď." Odstrčil ma a svižne zoskočil na zem. Vzal ma za ruku a bežali sme ozlomkrky dole. Lapal som po dychu, no nechcel som zastať a stratiť ho tak čo i len na malú chvíľu. Chodby sa miešali jedna do druhej a ja som ani nevedel kde poriadne sme, keď konečne zastal pred nabielo natretými dverami a odomkol.

Až teraz som vedel kde sme. Boli sme v jeho kajute, teda vlastne, toto nebola kajuta. S mojou špajzou sa to nedalo ani len porovnať. Obdivne som zapískal a obhliadal si všetky tie cenné obrazy a koberce, ktoré určite museli stáť celý majetok. Nikdy by som nebol schopný našetriť na niečo také a práve to bol rozdiel medzi nami. Priepastný rozdiel. Nikdy sa pri mne nebude mať tak dobre ako teraz.

"Prečo sme tu?" spýtal som sa na rovinu.
"Chcem aby si ma namaľoval." Podišiel ku mne a pobozkal ma.
Šokom som prestal aj dýchať. Zmeravel som na mieste a hľadel do jeho veselej tváre.
"Čože chceš?"

"Aby si ma namaľoval." Zopakoval trpezlivo a rozopol si gombík na košeli.
"Tak - tak teda dobre." Vykoktal som a siahol do vrecka kde som vždy nosil malý zápisník a uhlíky. Vytiahol som jeden a posadil sa do kresla za mnou. Zdvihol som zrak a skoro mi zabehlo. Frank predo mnou stál len v nohaviciach a rozopínal si pracku na opasku.
"Čo to robíš?" zaškrípal som priškrtene. Hrdlo som mal v momente suché akoby som strávil dva dni bez dúška vody.

"Chcem aby si ma namaľoval ako ich. Tých chlapcov v tvojom skicári, pán maliar." Uškrnul sa a s jeho nohavicami padli na zem asi aj moje oči. Bol nádherný a ja som mal problém zorientovať sa. Preglgol som, aj keď som nemal čo - všetky sliny sa mi razom minuli a ja som mal problém nielen s rukami ale aj s tým, čo som mal bezpečne skryté pod nohavicami. Jeho silueta mi splývala dohromady a tvorila jedinečný celok menom Frank. Ako krásne to meno znelo.
Pohupujúc sa v bokoch podišiel ku gauču a opatrne si naňho ľahol.
"Môžeš začať." Usmial sa a provokatívne si prehodil ľavú ruku za hlavu. Vzal som do ruky nástroj a začal kresliť, hltajúc ho pritom očami...
To be continuited...Klaudiqa

Cemetery Drive XVI.

30. ledna 2009 v 19:57 | Klaudiqa |  Cemetery Drive
Ďalší diel po dlhom čase...pre koho iného ako pre Mišku =)
Keď som sa dostala z hrobky von, na zemi už boli porozhadzované zvyšky tiel nejakých čudných stvorení a okolie od toho nepríjemne páchlo. So zvrašteným nosom a snahou obmedziť dýchanie na minimum som sa rozbehla k skupinke prikrčenej neďaleko v tráve. Predrala som sa pomedzi ich hlúčik a zbadala Berta ako leží na zemi so zle vyzerajúcim škrabancom na bruchu. Tiahol sa od rebier až k bedrovej kosti a nepekne krvácal, čo sa mu Alicia snažila čo najšetrnejšie obviazať. Zahryzla som si do pery a očami prebehla ostatných. Boli tu všetci, nikto nechýbal a našťastie nebol ani zranený.
Ak ste s nejakými ľuďmi dlhšiu dobu, naviažete sa na nich a vytvoríte si k nim istý citový vzťah. Nikdy by som si neodpustila keby sa niekomu niečo stalo. Dokonca aj Frank by mi chýbal, akokoľvek bol ku mne odporný a stále celkom neprijal moju prítomnosť v skupine. Bolo mi to jedno.
"Si v poriadku?" kľakla som si k ležiacemu Bertovi a súcitne ho pohladila po spotených vlasoch. V tvári bol bledý ako stena, no prikývol a pokúsil sa o úsmev.
"Bude v poriadku, je to len škrabnutie." Potľapkala ma po pleci Lyn, čo mi dodalo aspoň trochu odvahy.
"Videla som ho." Vyhŕkla som znenazdania a stále hľadela na skučiaceho Berta. Nepotrebovala som nič vysvetľovať, zdalo sa že pochopili. Vymenili si zvedavé pohľady a potom s očakávaním čakali na to, či budem pokračovať.
"Je to netvor a zaslúži si zomrieť." Zasyčala som zlostne a oči mi stmavli neskrývanou nenávisťou. Súhlasne to okolo mňa zašumelo a ja som vedela, že teraz sme naozaj tým. Nezastavíme sa až kým ho neporazíme, akokoľvek dlho to potrvá.
.....
Práve som dokončila seminárku ktorú som mala odovzdať už včera, ale akosi to pri mojich vedľajších aktivitách nestíham. Až taký super hrdina zase nie som. Doliehala na mňa únava posledných dní a len veľmi ťažko som udržala oči v bdelom stave. V dome bolo ticho, mama si šla ľahnúť trochu skôr - bolo jej nejako ťažko.
Chápala som to. Aj mne bolo ťažko, ale na duši. Všetko toto bolo šialené. Narodíte sa ako úplne obyčajné dieťa a potom keď si myslíte že až do staroby sa vaša obyčajnosť nezmení, obráti sa všetko naruby. Do vášho života vstúpi plno nových ľudí a vy zrazu zistíte, že nič nie je obyčajné, ba ani nemožné. Bytosti na ktoré ste verili v detstve keď vás nimi strašili sú zrazu skutočné aj teraz a vy s nimi bojujete ako keby sa to na svete stávalo každý deň a bolo to úplne bežné.
Odložila som husto popísané hárky papiera bokom a oprela sa hlavou o dosku stola. Bola príjemne chladná. Uprela som zrak na tmavé okno a zahľadela sa do tmy, kde sa zdanlivo nič nedialo. Bolo to sklamanie, čo mi z hrdla vytlačilo tichý povzdych? Pomaly som vstala a zatiahla závesy, uviazané po stranách okna. Dnes bude noc asi pokojná.
Ľahla som si a okamžite zaspala.
.....
Ráno som si ani nestihla zjesť raňajky, keď vošla do kuchyne mama a s milým úsmevom mi zaželala dobré ráno. Asi mi už odpustila ten nočný výlet minule.
"Ty sa neponáhľaš?" zdvihla zrak spoza drezu.
"A kam?"
"Vonku ťa predsa čaká kamarát."
Nechápavo som podvihla obočie a prešla k malému kuchynskému oknu za mnou. Naozaj. Spoza vetiev malého kríka trčala Bertova hlava. Prechádzal sa sem a tam a pomaly pri tom pokrivkával. Pridusila som výkrik a nechala raňajky raňajkami. Mame som v rýchlosti vtisla na líce krátky bozk a bežala k dverám.
"Si v poriadku!" vykríkla som vonku a vrhla sa na prekvapeného Berta. Nestihol sa uhnúť, takže som ho poriadne objala.
"Au, opatrne." Upozornil ma a nežne ma odtiahol do bezpečnej vzdialenosti.
"Prepáč, zabudla som." Zahryzla som si do pery a v duchu si nadávala do debilov. "Stále to bolí?"
"No za tie tri dni sa to nestihlo bohvieako zahojiť." Uškrnul sa. Čože? Tri dni? A mne to pripadala ako celá večnosť keď som sa v škole rozhliadala okolo seba, hľadajúc jeho zhrbenú postavu.
"Ideme?" naznačil rukou aby som šla prvá a stále sa tak pekne usmieval. Bola som nesmierne rada že ho konečne vidím. Nebol až taký čudák ako som si o ňom pôvodne myslela.
.....
Deň v škole prebiehal až podozrivo pokojne. Všetko šlo ako po masle a po vyučovaní sme sa stretli všetci na obede v jedálni. Bola plná, no náš stôl pol prázdny, akoby čakal práve na nás. Usadili sme sa a ja som sa s tupým úsmevom stále pozerala na Berta. Čo to so mnou je? Sklopila som zrak do taniera s polievkou a lyžicou nabrala prvé sústo.
"Tak aký je plán na dnes?" zahniezdila sa na stoličke Alicia a odtisla od seba tanier. Nevyzeralo to nejak vábne ani pre mňa a nie ešte pre ňu, keď bola tak známa svojou vyberavosťou v jedle. Uškrnula som sa a pokračovala v konzumácií. Práve som prišla na to že keď zadržím dych, tak necítim divnú chuť a potešila sa, no potom som sa skoro zadusila keď som začula Bertovu odpoveď.
"Žiaden."
Vyvalili sme oči a nechápali.
"To ako budeme len tak sedieť?" povedal Frank otrávene a pleskol lyžičkou o stôl.
"Nie, dnes večer nebude žiadne stretnutie." Rozhodol Bert pevne a tvrdo na neho pozrel.
Na tvárach sa nám zračilo nepochopenie a zvedavosť. Čo má za lubom?
To Be Continuited ....Klaudiqa

The Invisible 4

29. ledna 2009 v 18:31 | Nathalie |  The Invisible
Nastal večer a obloha ztmavla. Blížila se hodina, kdy s Gerardem odejdeme ven. Máma si to nechala vysvětlit, nezačala hned ječet. Ječet by začala, kdyby věděla, co máme v plánu - to jsme ji samozřejmě neprozradili. Máma Geeho kámoše nakonec bude doučovat i mě. Jak komické. Bert a Frank nemají ani páru o tom, kam dneska jdu. Doufám, že zítra jim budu moct říct jenom pozitivní zážitky a snad se nebudou zlobit, že o tom nevěděli. Ale já neměl opravdu chuť jim něco vysvětlovat.

Pěšky jsme šli jenom 10 minut. Gerard řekl, že chce jít pěšky, prý aby si mohl zapálit. Mě to už nevadilo, ale on si neuvědomuje, jak cigarety ničí tu jeho krásnou vůni. Ale ostatní nekuřáci si to uvědomují. Já nekouřím a ani za nic bych nekouřil - zežloutly by mi zuby. Nestačí, že je mám zažloutlé už od kafe?
Narazili jsme na jeden podnik. Zajímavé, doteď jsem neměl ani páru, že tu je. Měl otřesně dlouhý název - jmenoval se Between Heaven And Hell - a tak ho jednoduše zkracovali na Between. Debilní přezdívka, co?
Vešli jsme dovnitř - u vchodu stál ozrutný bodyguart. Asi si pomyslíte, že je nemožné, aby mě pustili dovnitř, ale to já vám neřekl, jak Gerard vytáhnul mojí falešnou občanku, kde jsem měl prosímpěkně 21 let! Samozřejmě, výškově bych možná i uspěl, ale vzhled na 21? To ani náhodou. Gerard mi řekl, že se nemám vyptávat a raději jít za partou, spřátelit se. A tak jsem to i udělal. Všichni seděli na pohovkách, na nízkém stolku vodní dýmka. Ale ta, jak se zdá, patřila jenom jedné holce a jejímu klukovi. Nemám páru, jestli se nepodělili, nebo prostě ostatní nechtěli. Já bych taky nechtěl!
Dobře, tak teď se vrhnout na to seznamování. Gerard mě postrčil k pohovkám a já ho zbadal. Byl mezi nimi jako Bůh! Nemohl jsem uvěřit, že jsem tu a mám celý večer na něj koukat, zatím co on si mě bude získávat. Tohle bylo nebe …
"Tak lidi, tohle je můj bratr, Mikey!" zařval Gerard přes hlasitou hudbu a Quinn se otočil. Nikoho jiného jsem si nevšímal! Jenom něho sedícího na pohovce. Samotného… Nejspíš už čekal na Gerarda - a na nijak-zajímavého-mikeyho-waye. Všichni se mi představovali jménem a podávali mi ruku - myslím si, že oni nevědí můj pravý věk, jinak by se s takovým spratkem nebavili. Zbývala poslední ruka. Quinnova. Než ji ke mně natáhnul, otřel si ji o džíny (takové milé od něj, viďte). Natáhnul svou pravou ruku ke mně a já ztuhnul, no pak, když se naše ruce dotkly, rozechvělo mě to. Pane Bože, tohle bylo prvně, co se mě vědomě dotknul …
A pak to šlo velice rychle. Bratr se děsně ožral už po hodině, ale já jsem nevypil ani jeden prťavý pohárek. Quinn taky nepil - ze začátku - ale pak, když jsem mu dovolil, ať má ruku na mém stehně se rozjel. Asi potřeboval kuráž. A dodával si ji podivným způsobem! Byl to nádherný pocit, hledět si do očí, mazlit se a líbat se. JO! On mě políbil! Bylo to tak nečekané, najednou jsem se k němu otočil a on mi dal malou pusu na rty. Zářivě se usmíval a já mu sakra nemohl odolat. Byl jako jižný pól magnetu a já ten severní. Přitahovali jsme se navzájem.
Pak jsem se odhodlal po jeho malinkaté puse a přitáhl si ho do opravdového polibku. Nebránil se, dříve bych se bál udělat takovouto bláznovinu, ale bylo pro mě uklidněním, že si to možná nebude ani pamatovat. Naše jazyky se proplétaly dohromady a on mi slastně vzdychal do úst. Když jsme se odtáhli, nedalo se jinak, museli jsme se na sebe jenom koukat a usmívat. Byl tak krásný a dokonalý. Otočil jsem se na bráchu a ten se na nás šklebil. Bylo mi trapně. Komu by nebylo, kdyby se při tom na vás někdo koukal? Vždyť jsem byl ještě puberťák, já si chtěl takovéto pocity užívat. První spojení rukou, první polibek, první SMS, první vyznání. To všechno jsem chtěl - to jenom potvrzovalo to, že jsem naprosto obyčejný a ničím pro Quinna zajímavý. Takže? Pravděpodobně budu jenom jednorázová záležitost, nebo dokonce nebudu ničím. A všechno byla jedna velká lež. Slova o tom, že se zamiloval - taky lež. Možná mě chce jenom poblouznit … gratuluji Quinne Allmane, to se ti podařilo už docela dávno. A ani ses nemusel snažit.

Quinn začal pít. Jeden pohárek, dva pohárky. Pak mě nabídnul - odmítl jsem - a už to šlo. Smích, alkohol, polibky, alkohol, sranda, alkohol, alkohol. Bavil jsem se, přiznávám, ale pořád mi něco … já nevím? Chybělo? Nebylo, jak jsem si představoval? Najednou to bylo všechno tak jednoduché, no nepochopitelné. Chovali se jako divé šelmy, bez kousku chochmesu a vychování. Nehovořím o tom, že byli všichni a) na mol; b) sjetí. Ale brácha měl dost, viděl jsem ho. Ale taky jsem věděl, že on se ze všeho vylíže. Dojde domů, bude spát a ráno se probudí do školy. Ale co já? Budu moct zaspat, když vím, že mě dneska políbil?! Že se mě dneska dotýkal s takovým chtíčem v očích, že mě to vzrušovalo? Budu moct zaspat bez myšlenek na něj? Na mého mistra dokonalého?

"Mikey," zařval mi do ucha a já sebou trhnul. Naklonil se zpět k uchu a šeptal slova, co mi braly dech. Rukou mi zajížděl do vlasů, možná si mě tak jenom přidržoval.
"Michaele Jamesi Wayi, miluju tě," zašeptal a jeho ret se dotknul mého ucha. Zatočila se mi hlava, naštěstí mě pořád držel. Můj anděl zachránce. Můj Quinn Allman.
"Miluju tě tak strašně moc, že se z toho asi zblázním," pokračoval. Zavíral jsem oči. Tohle je to, po čem jsem tak zoufale toužil! Tohle jsou ta slova! Oh, Quinne, taky tě miluju!
"Mikey, prosím," prosíkal mi do ucha. Ne, Quinne, nepros, to já bych měl prosit tebe.
"Quinne," zavzdychal jsem něžně.
"Prosím, budeš můj přítel?" Cože? Jediné, co jsem najednou slyšel, byla ta hlasitá hudba a třepot mého zamilovaného srdce.
"Proboha, jasně!" začali jsme se divoce líbat on mě obdarovával těmi nejhezčími pohledy, co jsem kdy mohl dostat. Ještě se nikdo na mě takhle nekoukal. Možná jsem měl jenom oči zaslepené láskou a závislostí, ale stejně jsem mu to v očích viděl. Cit, co ke mně přechovával. Nejenom chtíč, nebo touhu, ale taky jemný a lehký cit, jako letní vánek. Nemohl jsem uvěřit, kdo pěvně svíral mojí ruku. Kdo mě líbal s takovou něžností. Kdo mi šeptal, že mě miluje.

Kdybych si už tehdy sundal ty zatracené růžové brýle, nemuselo se nic stát a pokazit.

The Invisible 3

26. ledna 2009 v 12:00 | Nathalie |  The Invisible
Šli jsme hlasitě po chodbě a já si pozpěvoval jednu trapnou dětskou říkanku, co mě ještě jako malého naučil Gerard. Vím, že říkanky se nezpívají, ale já měl dneska dobrou náladu, tak proč si nevyhmkávat říkanku? Po mém pravém boku byl Frank - chichotal se - a po mém levém boku byl Bert a taky se pochechtával. Chytil jsem je okolo ramen a poskakoval, což znamenalo, že se moje zpívání změnilo na neurčité funění. Možná že se smáli právě na mě, bůhví …

    Uletěla zlatá moucha
pavoukovi ze sítě.
Muško, leť od pavučiny
velký pavouk honí tě!

Při posledních slovech jsem je oba vždycky prudce
zastavil v pohybu a zakřičel jim do ucha: " … honí tě!" Byla to sranda,
když už to čekali a mému trhnutí vždycky pomohli. Pak to vypadalo, ne
jako by je ovládal 55 kilový Mikey, ale 120 kilový Mikey. Škubali sebou
ze strany na stranu a když mělo přijít mé vykřiknutí, rameno zvedli a
snažili si plecem zapchat ucho. Bylo to mimořádně legrační. Na téhle
chodbě neměl už nikdo hodinu, tak jsme předpokládali, že tu nebudeme
nikoho rušit, když v tom se rozletěly dveře a všem třem nám zamrazilo
úsměv. Ve dveřích stála naše profesorka ekonomiky. Děs! Samozřejmě jsem
hned ruce spustil a zůstal v pozore jako voják. Teď nebyla otázka,
jestli dostaneme trest, ale jak hrozný bude ten trest. Kdybych teď byl
ve filmu a hlavním hrdinou, pak by byl určitě velice přiblížený záběr
na pot tvořící se nad horním rtem mých úst a na čele. Byl jsem vystraše
ný, jestli budeme po škole s ní, tak to dlouho nevydržím. Raději bych
byl doma s Lucasem, než-li s profkou na ekonomiku. Sežrala by nás
zaživa! Pěkně by si zgustla.

"Tak, pane Wayi, okamžitě mi teď řekněte, co se tu děje!" Zařvala a třída zahvízdala, na co se profesorka otočila a zařvala: "Ztichněte tam!" V momentě třída ztichla a napjaté ticho mě znervózňovalo ještě víc.
"Paní profesorko, promiňte nám, my nevěděli, že je tu ještě hodina." Chabě jsem se snažil vybruslit z téhle nepříjemné situace. Podle toho, jak se tvářila, se mi to nedařilo ani trošilinku.
"Wayi, tohle není žádná omluva!" zařvala mi nepříjemně do tváře. Z její tváře mi přišlo zle. Padesátka se na ní značně podepsala, ale to by nebylo tak zlé, přeci jednou budeme všichni staří a vrásčitý, ale ta tuna make-upu, co tam měla... Nepřál bych ani svému nejúhlavnějšímu nepříteli takovýto pohled zblízka, jak se neskytl právě mé maličkosti. Už jsem si myslel, že se mě chystá roznést na kopytech, když jeden ze studentů zakřičel: "Paní profesorko, Darrienovi je zle, asi bude zvracet!" Po třídě se - jak jsem slyšel - rozběhla panika do všech koutů. Některé dívky zapištěly, ale kluci se jenom vzrušeně chechtali, nebo hvízdali. Profesorka protočila očima a zhluboka se nadechla. "Hlavně ať to nevrhne na katedru," prosebně si povzdechla a já se pousmál. Ale jenom tak málo, jak mi odvaha dovolovala.
"Iero, McCrackene, ať vás už tady nevidím. A buďte rádi, že vám nedám žádný trest."
Znova hysterické zapištění. Pravděpodobně se teď Darrien skutečně poblil. Ugh, nechtěl bych tam teď být. Bert s Frankem se otočili a odcházeli do třídy pro věci. Samozřejmě mi věnovali povzbudivý úsměv, ale já tam stejně zahlídnul trochu škodolibosti. Proč já to jen musel schytat? Chystal jsem se na nečekaný útěk. Samozřejmě, než jsem jenom stačil na to pomyslet, ta ježibaba mi přečetla myšlenky.
"A vy," vztyčila kostnatý ukazováček, "vy, pane Wayi, půjdete teď za uklízečkou a pošlete ji sem, ať to, probůh, nějak setře."
"Provedu," zasalutoval jsem.
"Nechte si ty srandičky, nebo to budete vytírat vy." Pohrozila mi. A bylo to tedy setsakra přesvědčivé.
"Ano, paní profesorko." Na patě jsem se otočil a rychle zdrhal pro uklízečku. Měla by teď být někde… proboha, kde?
Zkusil jsem to v "kabinetu" pro uklízečky - jak tu špajzu máme volat - ale nebyla tam. Procházel jsem okolo budovy s jídelnou, když jsem ji zbadal. Nesla koště a vedro s vodou. Jako na zavolání! Doběhl jsem k ní a všecko pověděl. Nebyla z toho nadšená, jak jinak.
Vracel jsem se do třídy, zrovna jsem minul jídelnu, a všimnul jsem si ho . Stál opřený o zeď budovy a slabý vítr mu foukal dým z jeho vlastní cigarety do tváře. Jednu nohu měl frajersky zvednutou, pokrčenou v kolenu, a chodidlo zapřené o zeď. Sexy postoj , pomyslel jsem si. Nedalo mi to, připlížil jsem se k rohu budovy - věděl jsem, že je momentálně asi tak 4 metry ode mě - a opřel se o zeď. Uslyšel jsem druhý hlas. Gerard. Nenápadně jsem nakouknul a viděl oproti Quinnovi stát bratra s cigaretou v ruce. Nebyli tu dlouho, protože cigarety měli ještě dlouhé. Quinn si popotáhl a vyfoukl podivně tmavší dým do Geeho tváře. Očividně mu to nebylo příjemné. Rukou si odehnal dým a zatvářil se velice pohoršeno.
"Přestaň, víš že na mě tohle neplatí," ušklíbl se mu do tváře a popotáhl si ze svojí. Quinn se široce a tajemně usmál. Cigaretu si dal pravou rukou do puse, potáhl a levou vyndal. Pak se pravou rukou natáhnul po Gerardovi a chmatnul ho na zadku. Přitáhl si ho blíž, narazily se jim rozkroky. Ruku jsem si dal na ústa a snažil se nevydat ani bolestivou hlásku. Tohle bylo tedy překvapení! Takže teď pochybuji, že chodili jenom chlastat.
Gerard se volnou rukou zapřel o Quinnův hrudník a odtáhnul se.
"Dej mi pokoj, Quinne." Otráveně mu odpověděl na jeho předešlou akci. Vypadalo to, že tohle není prvně, co to na Gerarda zkouší.
"Dobrá, když si to medvíďátko nepřeje, nebudu ho nutit." Znova si popotáhnul z cigarety - zbyla už jenom půlka - a hlasitě se zasmál.
"Poslyš," řekl šeptajíc Quinn, "dnes večer vem bráchu sebou."
CO? Slyšel jsem dobře? O-on říká Gerardovi, abych s nimi dneska šel taky? To se mi snad jenom zdá! Cítil jsem, jak mi v oku pulzovala žílka. Proboha! On ví, že jsem Geeho bratr! On mě zná! Najednou jsem byl tak strašně moc rád, že se Darrien poblil a já musel pro uklízečku. Jinak bych tu náhodou nenaslouchal a náhodou bych nezjistil nic o tom, že Quinn - najednou bylo tak vzrušující opakovat si jeho jméno v hlavě - o mé existenci ví. Ale Gerardova reakce mě zaskočila.
"Zapomeň! Brášku do těch sraček nezatáhneš!" zvednul prst a začal ďobat do jeho hrudi.
"Proč?" Neměl v hlase výhružný tón a ani nic podobné, spíše zklamání a smutek.
"Mikey je slušný chlapec." Cha, kdybys tak věděl …
"Ale já jsem se do něj asi zamiloval, Gerarde," zašeptal zhrouceně a oddaně. Kdyby mi teď změřili tlak a tep, zjistili by, že dostanu infarkt! CO TO PROBOHA ŘÍKÁ? Quinn Allman se právě svěřil mému bratrovi, že mě - nasucho jsem polknul - asi miluje . Ohromení neodcházelo, ale přidalo se široké usmívání. Chtělo se mi křičet, pištět, skákat a tančit! Naštěstí se mi nechtělo zpívat říkanky. Nemohl jsem najednou tomu uvěřit. Někde je určitě chyba, nebo alespoň malinkatý zádrhel. Protože jinak by tohle musel být jenom sen. Trapný sen.
"Jo? A proto si ho nevšímáš? Ani pohledem o něj nemůžeš zavadit? Proto se, chudák, v noci trápí a řve tvé jméno?! Tak ho miluješ, že o něj ani nestojíš?" Gerard byl jako led. Chladný, tvrdý a neoblomný. Šel z něj strach, ale přinejmenším, měl úplnou pravdu.
"Bojím se," mumlal.
"A čeho prosím tě?" zeptal se podrážděný Gerard. Ruce jsem zaťal v pěst, jak se mi prsty klepaly.
"Že mě odmítne," dokončil Quinn.
"Blbče! A proč by to dělal?" Gerard se snažil šeptat, ale moc se mu to nedařilo. Oba si chtěli popotáhnout z cigarety, ale chyba lávky, cigareta dohořela. A tak ji hodili na zem - nezašlápli je, to já nenávidím - a Quinn vytáhnul krabičku z nohavic. Ponoukl Gerarda a ten si bez problému jednu vzal. Pak se podělili i o zapalovač, který teď pro změnu patřil Gerardovi.
"Já nevím," odpověděl Quinn na předchozí otázku, "možná že se mu já nelíbím."
Takhle jsem ani jednoho ještě neviděl. Vypadali tak … lidsky. Gerard - starší bratr; Quinn - nervózní školačka.
"Kdybys nebyl kus takového vola, mohl jsi ho už dávno držet za ruku." Vysmíval se mu Gerard a mnou přejela elektřina. Držet za ruku … ne žádnou Lucy, Anitu, Athenu ani Grace, ale mně ! Myslím, že se mi začíná točit hlava nedostatkem vzduchu.
"Tak prosííím, vem ho dneska sebou." Zaprosil Quinn a já byl opět na jiném světě.
"Proč, Quinne! Kvůli čemu? Abys mu ublížil?"
"Ne, chci mu ukázat, že nejsem tak zlý, jenom mě musí poznat."
"Ale on tě už zná! Ví, co seš zač. Ví, co si za frajera." Znělo to jako křik, ale on šeptal. No ten tón mluvil za vše, Gerard o mě má starost. Ale má mít proč? Má? Quinne Allmane má?
"To je jenom maska, víš že jsem gay!"

The Invisible 2

18. ledna 2009 v 13:20 | Nathalie |  The Invisible
Ano ano...presne tak je tu ďaší diel...XD
"Ano, Gerarde?" Gerard, Gerard, Gerard. Tohle by chtěl Gerard. Abych pořád myslel jenom na něj. Na svého bratra. Ne tak ani myslet, ale dělat poskoka. A to já samozřejmě dělat nechci a odmítám. Nejsem jeho sluha.
"Brácho," položil mi ruku na levé rameno a já se v momentě na to rameno podíval. Tohle bude opravdu něco delikátního, když se ke mně chová tak mimořádně … přátelsky.
"Jo," odpověděl jsem mu a taky jsem chtěl dát najevo, ať si trochu pohne. Je to mega trapné, když tu tak stojím s tácem plným jídla. Co kdyby někdo do mě náhodou strčil a mě se tác vysype?
"Něco bych potřeboval, bratříčku," prosebně se usmál a očekával, že mě to obměkčí. Ale já ho nevnímal, jediné, co jsem byl schopen vnímat, byl rychlý pohyb - čtvrté osoby stojící za Gerardem - při slově bratr . Quinn byl Geeho spolužák, to nevěděl, že tu má bratra? Vždyť chodili spolu pařit o víkendech! A možná, že Qiunn necítil potřebu zjišťovat, zda má nějaký Gerard Nezajímavý Way sourozence, Dalšího Nezajímavého Waye. Hlavní bylo, že ho jednou za čas ponoukl ze své láhve.
"No ták, neřekneš nic rodičům, že ne?" prosil vytrvaleji.
"Vždyť jsem jim nikdy nic neřekl, proč bych to dělal teď?" nedalo mi, abych se nekoukl zase někde, kam bych neměl.
"Jenomže dnes má k nám přijet ten malý spratek," zašklebil se Gerard.
"Myslíš našeho roztomilého bratrance?" zasmál jsem se a to nahodilo Gerardovi úsměv vítězství. Jak si myslel, má mě udělaného. On ví, že vím, že jde pařit - s Quinnem.
"Jo, přesně toho myslím," znova se usmál, ale teďko s náznakem úšklebku.
"A o co mám tvrdit, když se na tebe zeptají?" optal jsem se unaveně a zdrceně. Celý večír mít na krku osmiletého bratrance Luka, není žádná výhra! Hlavně, když už vás nebaví hrát si na vojáky, nebo dokonce na Texaského Rangera.
"Tvrď jim, že jsem ti už dávněji řekl, že propadám z algebry." Zkřivil jsem ústa do pobaveného úšklebku, "dobře, zatím jim nijak lhát nemusím."
"Ha!Ha," zasmál se ironicky a pokračoval, "nenechals mě domluvit, mladíku!" Zněl přesně jako máma. Ještěže nemá blond vlasy, pak by mě možná opravdu postrašil. "Řekni jim k tomu, že mi kámošova máma nabídla doučování," oči se mu rozzářily nad jeho "genialitou".
"Gerarde, oni se mě zeptají, jestli jindy nemá, ta máma, čas! Ha?!"
"Bože, brácho, improvizuj! To ti jde, že jo? Tak si třeba vymysli, že je pracovně vytížena, nebo něco. Nechej pracovat fantazii, tu ty máš velice bujnou." Zachechtal se a skoro to vypadalo, jako kdyby si na něco vzpomněl. Odtušil jsem něco z mé zajímavé minulosti, jako já - ten vtipálek z netu.
"Už jsi to řekl mámě?" zeptal jsem se a doufal, že řekne ne. Což by znamenalo, že ho nepustí a on bude muset být Lucasův Walker! Při představě mě trochu zacukaly koutky.
"Jo, ptal jsem se a máma řekla, že jí to nevadí, tedy, pokud budeš souhlasit ty," dodal s přízvukem na mou důležitost. Na mou nedůležitost.
"Zatraceně!" zaklel jsem a on už věděl, že bitvu vyhrál. Ale vojnu ne …
"DÍKY! Slibuju, že ti to oplatím, bratříčku milovanej!" radoval se Gerard. Trochu mě to sralo, mě by tohle máma nikdy nedovolila - utéct povinnosti.
"Není zač," zatvářil jsem se otráveně, "a teď můžeš pustit mé ubohé - z tvé ruky propocené - rameno." Jenom se usmál štěstím, rameno mi pustil a s dalším poděkováním mi vlepil krátkou pusu na ústa. Nebyl jsem v šoku, tohle dělal bratr často, hlavně když byl opravdu vděčný. Já překvapený nezůstal, ale ta osoba - na kterou se nejvíce soustřeďuje moje pozornost - očividně překvapená byla. Střelil po mě zvědavým pohledem a mě po páteři přejel chlad. Ne, ten pohled nebyl studený, ani nepřátelský, ale překvapivě horký a stydlivý. Takhle se na mě podíval prvně! Podíval se … jak to vystihnout … ze zájmem. Když jsi všiml mého zmateného pohledu, hlavu pomalými a klouzavými pohyby otočil ke stěně. Každý jeho sebemenší pohyb mě dováděl k šílenství a neskonalé touze po něm, nýbrž po jeho dokonalém těle. Šílenství má jméno. Quinn Allman!

Zhluboka jsem se nadechl, když jsem při chůzi míjel jeho tělo. Jeho blond vlasy se mu přehuply přes ucho a spadaly do tváře. Nechal je tam. Možná naschvál, možná ne. To já vědět nemohu. Kdybych řekl, že si je nechal přes tvář spadnou naschvál, znamenalo by to … co by to znamenalo? Jistě bych si to vyložil tak, že se stydí, nebo přede mnou schovává. To druhé bylo pravděpodobnější. Jenomže, je tu malý problém, on neměl ani páru o mé existenci! Jenomže hlavou mi vrtaly ty nekonečné otázky a bzučely jako osy, slétávající se k čerstvému a sladkému ovoci. Čím více byly mé úvahy rozkrojenější a sladší, tím větší množstvo slétávajících os tam bylo. A bzučely a bzučely. A čím více bzučely, tím víc jsem přemýšlel nad ním. Jak by mě mohl konejšit, šeptat mi do ouška, krk zalévat drobnými, motýlími polibky.
Ku podivu jsem bezpečně přešel kolem nástrah jídelny a usadil se k Bertovi a Frankovi. Oni se už dávno pustili do jídla, nečekali na mě, protože věděli, že mi to nijak vadit nebude, když začnou beze mě. Stejně, měli ke mně ohledu až přespříliš, když porovnám sebe s nimi. Nesrovnatelné. Já takový k nim rozhodně poslední dobou nebyl a začínám se bát, že ani už nedokážu být. Možná si toho všimli a možná ani ne. Ve třídě je dalších 17 lidí, se kterýma se přeci kamarádit smějí. A jak jsem se posledně přesvědčil, plně si uvědomují, jaký zájem tahle "nerozdělitelná" trojka vzbuzuje.

Zšeřelou krajinou jde žebrák žití mého,
já myslím na jinou, ty myslíš na jiného,
zraněný pária a pýcha baronesy,
mluvíme ty i já, a nerozumíme si.

"Co ti chtěl brácha?" zeptal se Frank s plnou pusou.
"Nic zajímavé," odvětil jsem a vidličkou zaryl do jídla. Vypadalo to nechutně. O tom, jestli jsem prvním konzumentem tohoto jídla, bych se asi hádal. A kdybych i náhodou byl konzument číslo jedna, tak musím přiznat, že to na tom talíři tak určitě nevypadalo. Myslím, že by to v pohodě dokázalo dělat očitého svědka Hitlerovým zločinům. Frank mě nenechal dokončit tuhle převelice zajímavou úvahu a přerušil mě mlaskavým mumláním - jemu to očividně chutnalo.
"Musel chtít něco zajímavé," doplnil a do pravé ruky vzal pohár s malinovkou.
"Proč by musel chtít něco zajímavého?" zeptal jsem se pobaveně a neměl ani páru, proč by nás rozhovor měl vypadat zajímavě. Vždyť si mě jenom brácha odchytnul a promluvili jsme si, toť vše, nic víc, nic míň.
"Já nevím, prostě, vypadalo to být důležité, a- a," začal Frank koktat. On nebyl zrovna jeden z těch s extra slovní zásobou a možná i proto se toho ujal Bert dříve, než se utrápí Frankie k smrti. Ne, možná si teď myslíte, že mě už jako kamarád "nebaví", nebo se mu vysmívám, ale to se setsakra mýlíte. On taktéž věděl, že se mu nevysmívám, jenom někdy Bert trochu popohnal konverzaci, zač mu byla většina stolu vždycky vděčná.
"Frank chce prostě říct, že jste vypadali příliš důvěrně a nakonec ten polibek. Člověk, který o tobě nic neví, by si myslel," zastavil se a snažil se vybrat vhodná slova, cítil jsem tu rozechvělost na jeho hlasivkách, když znova promluvil, "vždyť ty víš co."
Zašklebil jsem se, chtěl jsem se hrát na uraženého a ukřivděného, ale ďolíčky u puse mě prozrazovaly. "Že co?" zeptal jsem se, jenom tak pro ujištění. Ale zadržovaný smích jde opravdu těžce skrývat.
"Že spolu šukáte," zařehotal se Frank.
"Že spolu máte incestní poměr," seriózně se zatvářil, když z jeho úst padlo slovíčko "poměr". Už jsme to ani jeden nevydrželi a začali se smát. Frank se přidal a k tomu nám pověděl dalších pár skvělých vtipných vět, což nás položilo tváří na stůl. Frank byl fakt třída, co se týkalo humoru. Bez něj by všichni skapali nudou. Ale občas měl problém vytušit, kdy překročil hranici a vlna se převalila přes okraj. Ale někdy s tím máme problém všichni, no ne? Zjistit, kdy to už stačilo a dále raději nezacházet.
Smíchu jsme se snažili obratně vyhýbati, protože se všechna pozornost - najednou - přesunula k našemu stolu. To jsme samozřejmě nechtěli, pak jste měli pocit úplného nesoukromí. Znáte to, ne? Po chvilce to všichni přešlo a když se ujistili, že v nejbližší budoucnosti pravděpodobně nebudeme dělat nic, co by stálo za zmínku s přáteli u stolu, koukat přestali. A minisoukromí - jak jsme se snažili nazvat tu malilinkatou odrodu opravdového soukromí - se navrátilo stejně tak rychle, jako odešlo. Blbnout jsme přestali a kluci se věnovali jídlu. Já byl schopen jenom nepřítomně hledět z okna a vnímat ten hlasitý ruch. Přemýšlel jsem nad večerem. Gerard zmizne a já budu dělat bratránkovi společnost. Jak krásně strávené úterý - hlavou mi zčista-jasna proběhla ta ironická myšlenka. Lepší úterý jsem si přát nemohl.

"On na tebe kouká," uslyšel jsem tichý chichot patřící Frankovi.
"Neotáčej se," upozornil mě Bert, no tím mi rozbouchal srdce ještě víc. Kdo to mohl být? Bratr? Nebo …?
"Kdo?" Konečně jsem se zvědavě a nedočkavě zeptal, přičemž jsem si k ústům přiložil sklený pohár a napil se. Snažil jsem se být nenápadný a svým zkoumavým pohledem vyčmuchat, kdo cítí potřebu koukat na - nijak-zvláštního-mikeyho-waye.
"Kdoooooo," zašeptal jsem naléhavěji, teď už s hlavou v talíři.
"Už nekouká," zašeptal Bert vzrušeně. Adrenalin v mé krvi pomalu padal, přesně tak, jak se i svěšovaly koutky mých úst. A pak to přišlo: "On přímo zírá!" dokončil Bert tu zatracenou větu a já ten vnitrní třes nevydržel. Moje hlava vystřelila vzhůru, nehledíc na nedávné upozornění. Mé oči nemusely dlouho bloudit po obrovské místnosti, plné mlaskání a štěbetání, hned jsem se koukl směrem, kam mé srdce poručilo. Znáte ten pocit, když se kouknete do něčích očí a vy víte, jak jsou strašně krásné, ale i přesto vás to znova a znova překvapuje a bere dech. Tyhle oči nepatří do světa lidí, tohle jsou oči anděla. A ten anděl opravdu zíral na mě. Quinn Allman na mě zíral! A zíral i když si všimnul, že já zírám na něj, jak zírá. A nepřestal zírat i když jsem já zírat přestal a zahanbeně koukal do talíře plného čehosi, co jsem stejně furt neplánoval jíst. Dnes je to podruhé, co na mě kouká. Podruhé, co jsem cítil chvění až v konečcích vlasů a zima se mi plazila okolo kostí, jako had lapící svou oběť. Podruhé … Quinne Allmane, dnes už podruhé ….

The Invisible

15. ledna 2009 v 18:02 | Nathalie |  The Invisible

Nová poviedka do súťaže od Nathale...určite sa vám bude páčiť XD
Fandom: My Chemical Romance a The Used
Páry: Mikey Way/Quinn Allman
Přístupnost: od 15 let (pozor, vyskytne se non-con )
Shrnutí: S láskou se nedá žít, s láskou se dá jedině projít peklem …
Místo a doba děje: High School , věk postav v povídce nemusí zodpovídat skutečnému věku tehdy reálné osoby na HS
Zaměření: slash fanfiction, songfic, non-noc, AU
Poznámka: Z části psané dle skutečných událostí; text písně: Karel Kryl, Monology; dodatky - dětské říkanky
Prohlášení: Charaktery postav v povídce jsou smyšlené a proto podobnost z osobami z vašeho okolí nebo dokonce jakákoli podobnost přímo s vámi je zcela náhodná a neplánovaná.

Do čtverce patia stín padá mezi slova,
mlčíme ty i já, pak promluvíme znova,
život je prožitý a v rohu mlčí běsi,
mluvíme já i ty, a nerozumíme si.

Vstupoval jsem do školní jídelny s opravdu malou dušičkou a scvrknutým žaludkem. Nevěděl jsem, jestli ho dneska zase uvidím. Víte, zezačátku jsem to pokládal za něco moc vtipný a zajímavý, ale teď už to tak vtipný není. Není to moc sranda, když se vám v tu nejnevhodnější chvíli rozklepou kolena a srdce tluče tak hlasitě, že se bojíte, aby to náhodou neslyšel profesorský stůl. Tu skutečnost, že jsem gay jsem věděl skoro odjakživa. Někdo zjistí svou pravou orientaci v třiceti - po čerstvém rozvodu a dítětem na krku - , ale to můj případ (naštěstí) není. Já to zjistil snad už v deseti. Každý si teď pomyslí, že to bylo při tělocviku, ale musím vás zklamat. Ne, tak to nebylo. Ale z části ano, bylo to ve škole. Byl to náš profesor dějepisu, který mě jednou pochválil za pěkně napsanou písemku a pohladil mě po zádech. Strašně se mi to líbilo - kdybych to někomu řekl, tak by si myslel, že mě hřeje u srdíčka dobře napsaná písemka. Od tehdy jsem měl z každé písemky to nejlepší hodnocení, A+. Teď, když jsem už "dospěl" - a přešel na jinou školu - moje známky vypadají vcelku jinak. Ale já jsem spokojený, tak jako jsem spokojený i se svou orientací.
Stál jsem v dlouhé radě a kamarádi stojící přede mnou mi něco říkali, ale já je nevnímal.
Myšlenkami jsem byl někde úplně jinde. Tam, kam nemá nikdo povolení. Jenom já a moje myšlenky, jenom já a moje smyšlená dimenze. Já a můj Quinn Allman. Ta nejvíce zasraná bytost na téhle proklaté Zemi. Čekal jsem, kdy jeho nádherné tělo překročí práh dveří vedoucích do jídelny - tak jako jsem i čekal, že se nezapomene rozhlédnout po místnosti. Byl jsem napjatý. Dneska tu už dávno měl být, vím jeho rozvrh nazpaměť. Ale on pořád nechodil a mě to dělalo neskutečně smutným a deprimovaným.
,,Sakra, posloucháš mě?" najednou mi zamával někdo před očima a přinutil mě odtrhnout nedočkavý zrak ode dveří. ,,Je mi to líto, Berte," zamumlal jsem a alespoň chvíli se tvářil, že ho poslouchám.
,,Takhle to dál nejde, Mikey," řekl mi a moje jméno mě zase probudilo od přemýšlení. Já vím, že ne, já vím. Kdyby to ale šlo změnit. Tak rád bych tohle všechno ukončil! Tak strašně rád bych se vzbudil a nemyslel na něj, tak rád bych šel spát a nemyslel na něj. Prostě mi to nejde, neumím to. Nedokážu si ho odstranit z hlavy, nemám na to povolení od srdce. Každým dnem do toho upadám víc a víc. Oni si myslí, že je to jenom poblouznění - a já vím, že to je poblouznění, ale je tam toho taky o kapičku ještě více. A toho se děsím.
,,Ty mě vůbec nevnímáš," rozčiloval se Bert. Nedivím se mu, taky by se mi nelíbilo, kdyby mě takhle někdo ignoroval.
,,Dneska nejsem ve své kůži," podíval jsem se na něj a doufal, že mi odpustí.
,,Jo, všimnul jsem si. Jenomže tam nejsi už pěkné 4 měsíce," doplnil vytýkavě. Prokrista, ani jsem si neuvědomil, že to trvá tak dlouho. Mozek mi nikdy nepodal takovou informaci, nepokládal to za důležité. ,,O čem jste se před tím bavili?%

Loď Snov 10

7. ledna 2009 v 22:50 | Klaudiqa |  Loď Snov
Trochu som nakopla svoj lenivý zadok a napísala ďalšie pokračovanie. =) Inak šťastný Nový Rok. =) =)
Odvtedy som Gerarda nevidel. Nie že by ma to nemrzelo, ale aj tak som potreboval chvíľu aby som si dokázal utriediť myšlienky v hlave. Aj keby som mal toľko odvahy porušiť zákaz a vyhľadať ho, je tu ďalší problém. Ako sa mám po tom všetkom k nemu vlastne správať? Nebudem predstierať že som stále taký malý zadubený snob, keď sám viem že to tak nie je. Zmenil som sa, on ma zmenil...môj pohľad na svet a vnímanie postavenia medzi ľuďmi. Nezáleží na tom čo má človek oblečené, ale na tom ako sa správa k ľuďom a to aký je vo vnútri.
Aj na pohľad krásne jablko môže byť v jadre skazené.
Pamätal som si ako mi to kedysi povedal otec. Bol som platonicky zamilovaný do svojej susedky Lane, ale vždy keď som sa snažil nadviazať s ňou nejaký hlbší kontakt, hnusne ma odbila a rozbehla sa k svojim kamarátkam. Vtedy ma to vzalo a nechápal som ako môže byť niekto tak dokonalý ako ona, zlý a nadutý. Všetko som dával za vinu sebe, až kým ma otec neuviedol na správnu mieru a potom som to konečne pochopil. Preto som sa tým snažil riadiť doteraz a nikdy si ľudí príliš nepripúšťať k telu. Ale dalo sa to vôbec s Gerardom? Nepoznal som ho a predsa na ňom bolo niečo čo ma nesmierne pútalo a aj keď som sa snažil nemyslieť naňho, nakoniec každá snaha vyšla nazmar. Skoro každá myšlienka sa spájala aspoň z časti s ním a jeho životom. Do čerta s ním!
Prešiel som si rukou vlasy a odtisol od seba tanier s čerstvým pečivom. Nemal som chuť jesť.
Gerard´s POV
Prebral som sa na dutý zvuk, ktorý sa ozval kdesi nad mojou hlavou. Nasilu som privrel oči a snažil sa predýchať neznesiteľnú bolesť hlavy ktorá začala v momente ako som sa pohol. Ticho som zanadával a pri pokuse postaviť sa, som nabúral čelom o nohu na poschodovej posteli ktorá bola nado mnou. Zvalil som sa na kolená vedľa postele z ktorej ešte stále sálalo teplo z môjho tela ktoré tam ešte pred malou chvíľou ležalo. Držal som sa za hlavu a ticho stonal, musel byť na mňa vážne krásny pohľad. Trochu som sa otriasol a pomaly vstal.
Nebolo mi o nič lepšie. Koľko som toho včera vlastne vypil? Chudák Frank, určite na tom teraz nie je o nič lepšie. Pri jeho mene som na chvíľu zamrzol a potom som sa začal rozpamätávať na včerajšok. Boli sme totálne na mol a Frank...bál som sa na to aj myslieť. Vlastne ani neviem či som si to potúžený alkoholom len nevymyslel. Dotkol som sa ukazovákom spodnej pery a jemne sa zachvel. Nie, to sa určite nestalo. Zamietol som všetko nikde dozadu v svojej hlave a snažil sa myslieť na to, ako sa zbaviť tej príšernej bolesti v spánkoch.
.....
Stál som pri zábradlí a hádzal hladným čajkám kúsky suchého chleba. Vždy sa im podarilo zachytiť omrvinky skôr, ako stihli dopadnúť na hladinu. Usmial som sa, aj keď v hlave mi ešte trešťalo. Spomenul som si ako som Franka učil flusať cez palubu a úsmev mi zamrzol v tichom úškľabku. Zase mi chodí po rozume on. Obrátil som hlavu a zbledol. Mieril ku mne aj spolu so svojou matkou a snúbenicou. Nevšimli si ma lebo boli ešte dosť ďaleko, ale dlho nepotrvá a naše pohľady sa nervózne stretnú. Bože. Hodil som celý kus chleba ktorý mi zostal cez palubu a nenápadne sa ponáhľal opačnou stranou preč. Čo ak ma už nebude chcieť vidieť?
Po pravej ruke som zbadal dvojkrídlové dvere, tak som ich rýchlo otvoril a vstúpil dnu. Prudko som potiahol za kľučku a prudko sa za mnou zavreli. Cez sklo som pozeral ako sa čoraz viac približujú a pozrel som do Frankovej zhrbenej postavy ako neprítomne hľadí smerom k temnému moru. Chcel by som mu teraz vidieť do hlavy a zistiť čo si myslí, o čom premýšľa. Vzdychol som a pohladil sklo, zohriate od slnka. Mal som ho rovno pred sebou. Bol otočený chrbtom takže ma nemohol vidieť. Trochu zaostal a pristavil sa pri zábradlí.
Teraz alebo nikdy. Srdce opäť raz vyhralo nad rozumom. Bezmyšlienkovite som vystrelil von z úkrytu, zdrapol ho za rukáv a stiahol späť. Dvere sa za nami zaplesli ako blesk a Frank šokovane vydychoval.
"Gerard." Zhíkol a znelo to viac pobúrene ako som čakal. Sklopil som zrak a usmial sa sám pre seba.
"Ako si spal?" spýtal som sa akoby nič.
"Dobre." Odsekol a prekrížil si ruky na prsiach. Odmietavé gesto. Takže predsa len to nebude také ľahké. Vzdychol som.
"Ten včerajšok ma mrzí."
"Mňa ešte viac." Nemohol som nepočuť tú iróniu s akou to povedal. Prekvapene som sa naňho zadíval a skúmal črty jeho dokonalej tváre.
"Nemôžem sa s tebou viac stretávať..." začal.
"Kvôli tvojej matke? Kašli na ňu, ona ničomu nerozumie.."
"A ani NECHCEM!" zdôraznil posledné slovo a zamračil sa. Teraz som bol ja ten čo nepochopil.
"Ako to myslíš, veď včera..."
"Bola to chyba." Uzavrel to teatrálne a načiahol sa za kľučkou. Posledný krát sa obrátil a už mal o niečo miernejší výraz, no aj tak ma pohľad na neho bolel.
"Prepáč. Bude to tak lepšie." Dnu prenikol pás svetla ako otvoril dvere a postupne zmizol spolu s ním. Zostal som sám a nemo hľadel na dvere akoby som dúfal že sa opäť otvoria a on mi povie, že to bol len hlúpy žart. Čakal som márne.
To Be Continuited

32. December II.

2. ledna 2009 v 23:58 | Dannie - 21 rokov

"Chcem od teba počuť čo tu chceš... tak ČO CHCEŠ?" zakričal som na neho, rovno do jeho tváre, ktorá bola odo mňa len pár centimetrov. Len pár. Tvár tak blízko, jeho ruky, boky... Jeho prítomnosť ma nútila rozpamätať sa na to aké to kedysi bolo. Ako som ho miloval a on miloval mňa. Ako sme bez seba nemohli žiť až dovtedy, kedy Frank prišiel na to, že mňa k životu nepotrebuje.
V momente, keď začul moje slová, sklonil hlavu. Vedel som, že odpoveď pozná, tak prečo ju predo mnou skrýval? Zase?
"Chcem to počuť... už ma to nepoloží... nie tak, ako vtedy. Keď si bezo mňa dokázal žiť, tak čo tu teraz chceš?" pri týchto slovách som mu položil ruky na plecia a zúfalo som ním zatriasol. Nech sa na mňa pozrie. Vidieť mu do očí, to je to čo by ma potešilo. Vidieť jeho zmätenie a zúfalstvo, utrpenie. Nech teraz trpí. Predtým som trpel ja, teraz môže on. Cítil som sa hrozne. Vedel som čo mu spôsobujem, no aj tak som to robil. Potreboval som si vybiť svoj hnev, zlosť na všetko čo mi spravil, na to ako sa zachoval, akým právom ma opustil.
Do očí sa mi hromadili slzy, no ja som sa im bránil. Teraz som nemienil plakať, tobôž nie pred ním. Nech plače on. Nech roní horké slzy, nech mu stekajú po dokonalej tvári až k perám, na krk.
Pomaly ku mne dvíhal tvár, ktorá nič nehovorila. Vždy som si myslel, že ja som ten silnejší, no mýlil som sa. To ja som nemal ďaleko od hysterického záchvatu (ak som ho práve neprežíval), on bol pokojný. Pohľad upieral do mojich očí.
Rukou jemne prešiel po mojom pravom predlaktí a potom ju položil na chrbát mojej ruky, ktorú pomaly zložil z jeho pleca. Preplietol si so mnou prsty a otočil sa stále ma držiac za ruku. Pohol sa, no ja som sa na krok nezmohol. Ostal som stáť na mieste. Keď si to všimol, obzrel sa, no stále nič nepovedal.
"Frank..." vyslovil som jeho meno, no on sa len otočil a kráčal po schodoch. Nemal som odvahu zastaviť ho. Nemal som na to ani silu...
Doviedol ma do spálne. Do mojej, kedysi našej, v ktorej sme prežívali toľko krásnych chvíľ. Vošli sme a on zatvoril dvere. Konečne pustil moju ruku, ktorá zrazu visela vedľa môjho tela a dýchal na ňu chlad.
Frank predo mnou stál, takmer hneď pri posteli. Ja som na tom bol rovnako, len s tým rozdielom, že som bol pri dverách. Akoby som sa chystal ujsť. Pravdupovediac som od toho ďaleko nemal. Triasol som sa pri pomyslení, že by... nechcel som sa zaťažovať ešte aj myšlienkami na to čo sa tu kedysi odohrávalo. A ani som nemusel. Všetko som mal priamo pred sebou.
Frank zdvihol ruku ku svojej tvári a odhrnul si prameň vlasov, ktorý bol stále vlhký. Prstami si prešiel po líci, po krku, až sa dostal ku gombíkom jeho košele. Pomaly a roztrasene si ich rozopínal, až si nakoniec stiahol košeľu dolu a hodil ju na podlahu. Na rad prišlo tričko, ktoré skončilo na zemi hneď vedľa pokrčenej košeli.
Videl som ako ťažko dýcha, ako sa mu hruď dvíha a klesá a ako sa jeho prsty snažia rozopnúť pracku na opasku.
Nasucho som prehltol, v hlave stále tá istá otázka. Prečo to robí?
Po chvíli si stiahol dolu aj nohavice. Pozeral sa na kôpku pri posteli, ktorú vytvorilo jeho oblečenie. Stáli sme v úplnom tichu, ja som hľadel na neho a hladil očami jeho jemnú pokožku. Ešte som si pamätal ako som ju kedysi cítil...
Keď som v duchu kĺzal prstami po jeho hrudi, všimol som si, že sa pohol. Smerom ku mne. Pomaly vykročil a približoval sa, každým centimetrom bol bližšie a bližšie.
"Frank čo tu chceš?" znova som sa ho opýtal. Táto otázka mi nedala pokoj a chcel som poznať odpoveď. Tentoraz som nehovoril ani hnevlivo, ani som nekričal. Jednoducho som tie slová zašepkal, unavený všetkým čo sa dialo.
Teraz stál už tesne pri mne. Telom sa o mňa opieral, ruky mal položené na mojej hrudi.
"Ešte jeden deň s tebou..." zašepkal do môjho ucha a obtrel sa oň perami. Zatvoril som oči a silne som sa nadýchol. Snažil som sa nereagovať, no aj tak som vedel, že dlho to takto nevydržím. Frank sa odo mňa odtiahol, ruky mal však stále položené na mojej hrudi a jemne ma nimi hladil.
"Prosím..." znova zašepkal a tentoraz sa perami obtrel o moje líce. Trošku som naklonil hlavu, "Gee..." začul som a pozrel som sa na neho. Bol tak blízko a dnes mohol byť znova môj.
Naklonil som sa k nemu a pobozkal som ho. Pomaly som skúšal ako bude reagovať a perami som prechádzal od jedného kútika jeho úst k tomu druhému. Frank si to vychutnával, prstami zovrel moje tričko. Keď som sa jazykom dostal do jeho úst, tričko stisol silnejšie a potichu zastonal. Rukami som sa odvážil prejsť po jeho bokoch a potom som ho silno objal. Frank prešiel na môj krk, pritiahol si ma bližšie a prehĺbil bozk. Postupne sme sa posúvali k posteli a on mi za ten čas vyzliekal tričko a rozopínal nohavice. Keď sme spadli na posteľ, mal som na sebe iba to čo on.
Ležal na posteli a ja som si ho prezeral. Nebolo tomu tak dávno čo sme takéto chvíle prežívali veľmi často. Chcel by som to vrátiť, no vedel som, že môj je len na dnes, na túto jednu noc, ktorá sa s východom slnka skončí.
Frank ku mne natiahol ruku a stiahol ma na seba. Chvíľku sme sa na seba pozerali, strácali sa v očiach toho druhého, no nakoniec sa naše pery znova stretli.
**
Ležali sme v posteli, on na mojej hrudi a ja s rukami obmotanými okolo jeho pásu. Potreboval som mu niečo povedať, no slová by všetko zničili. Čo som mu mohol povedať? Že ho chcem naspäť a nikdy som na neho nezabudol? Že ho stále milujem? Nie, práve toto som povedať nemohol. Bolo to len na dnes... náš deň, naša noc, kedy sa všetko vrátilo a mohli sme byť spolu.
Smutne som sa usmial a pobozkal Franka na vlasy.
Dobre vedel, že má natrvalo miesto v mojom srdci a ja som vedel, že je tomu aj naopak. A rovnako tak som vedel, že sa nevrátil navždy. Iba na dnes... na deň, ktorý bol iba náš...
Náš 32.december.
The End