Únor 2009

The Invisible 7

23. února 2009 v 18:36 | Nathalie |  The Invisible
Přiznávám, možná jsem měl v krvi alkohol, ale nebylo ho tolik - ještě - abych se stal kurvou. Neměl jsem už na sobě tričko, to se válelo někde na konci pokoje. Bylo to deprimující, jenom tak ležet a nechat se osahávat. Nemělo smysl, bránit se mu. I když byl Quinn opilý - tak moc jsem si to snažil narvat do hlavy - měl dost síly, kterou se nebál proti mně použít. I když mne předtím jeho doteky přiváděly k myšlenkám vedoucím, přinejmenším do limbu, teď mi jeho ruce připadaly být odporné a nechutné. Jeho polibky už více nebyly tak sladké a láskyplné, jako předtím. Proboha, co jsem od něj mohl očekávat? Brácha mne přeci před ním varoval a já neposlechl. Rád bych řekl, že si to zasloužím. Ale myslím, že tohle by si nezasloužil nikdo. Uvnitř vás je najednou taková panika a třes, nedá se to vydržet. Jestli mám být dneska jeho, pak ať si to raději nebudu nikdy pamatovat. Zavřel jsem oči , zhluboka nadechl a smířil se s tím, že Quinn Allman pro mě v tento okamžik umřel.

"Quinne," zašeptal jsem a předstíral vzrušený hlas. Možná, kdybych hrál jeho hru, nechal by mě být, nebo přinejmenším by byl něžnější. Quinn se usmál a prstem obkroužil mou vlhkou - od jeho slin - bradavku. Možná si myslel, že právě to mě přinutilo na něj promluvit. Kdybys tak věděl …
"Já věděl, že to chceš," zasmál se jemně, no já v jeho hlase poznal pobavení a vítězství.
"Nalij mi ještě, chci," se opít , "v puse tu úžasnou tekutinu." Zašklebil se na mne, ale já mu oplatil jenom sladký - a předstíraný - úsměv. Opatrně slezl z mého těla a natahoval se pro flašku s vodkou, samozřejmě jsem se snažil využít jeho nepozornosti a zdrhnout. Jenomže, nepočítal jsem s tím, že se mi už ze značně velkého množství vypitého alkoholu zamotá hlava. Takže to pak vypadalo ještě hůř, než jsem si mohl jenom přestavit.
Sletěl jsem z postele na zem a rychle se dostal na nohy. Vyběhl jsem z jeho pokoje a chtěl překonat schody, když jsem slyšel jeho naštvaný hlas: "Ty malá kurvo! Vrať se!" Pevně jsem se držel zábradlí, ale nedokázal jsem držet rovnováhu a ta prokletá hlava se furt motala a motala. A najednou se mi podvrtl kotník a jediné, co jsem cítil byl tvrdý náraz hlavou o schod a pak to pověstné kutálení až na podlahu pod schody.
V dálce jsem slyšel pomalé, motavé kroky a tichý hlas šeptající mou oblíbenou dětskou říkanku. Jaký paradox. A pak se mi oči zavřely a už jsem neslyšel vůbec nic. Omdlel jsem.

 

Uletěla zlatá moucha
 pavoukovi ze sítě. 
 Muško, leť od pavučiny
velký pavouk honí tě!

Rychle jsem zamrkal, když jsem ucítil strašnou bolest na levém předloktí. Byl to ten stejný pocit, jako když se vám na ruku vylije vroucí voda, nebo vám tam kapnou lávu. Chtěl jsem sebou škubnout, ale - k mému zděšení - nemohl jsem. Obě mé ruce byli připoutané k pelesti postele. Ramena jsem měl bolestivě za hlavou a neměl jsem na sobě žádné oblečení. Oči si pomalounku přivykaly na tmu a začal jsem rozpoznávat místo, kde se nacházím. Byl to Quinnův pokoj. Podle jeho digitálního budíku jsem viděl, kolik je hodin. Vystrašilo mě to, když jsem i na tu dálku rozpoznal červeně-svítící číslice. Bylo 4:21. A pořád je tma?
Tělem mi prošla zima, když jsem zacítil něco se zamrvit na konci postele. Uviděl jsem malé oranžové světélko přibližující se k mé tváři.
"Dej si," přikázal mi Quinnův jemný hlas. Nevěděl jsem, co mi strká k puse, ale pak, když se to přiblížilo ještě víc, ucítil jsem kouř z cigarety. "Tak potáhni si, Mikey."
"Nenávidím tě!" zařval jsem do tmy.
"Já vím," zašeptal tiše a potáhl si z cigarety on. Slyšel jsem jak se mu chvěje hlas.
"Prosím, odpusť mi to. Nelhal jsem ti v tom, že tě miluji. Prosím, moc tě prosím odpusť mi tuhle noc."
"Proč si to udělal?" zeptal jsem se a nechal jsem své oči, aby se uvolnily od té tíhy, kterou jim způsobovaly slzy tlačící se do nich. Stejně by oči prohrály a slzy by se staly vítězkyně.
"Nepamatuji se," řekl zoufale a znova se po pokoji prohnal silný zápach cigaretového kouře.
"Si tak ubohý, Allmane." Už nikdy nevyslovím tvé jméno, které jsem tolik miloval, a teď tolik nenávidím.
"Promineš mi to někdy?"
"Ne," odpověděl jsem tvrdě.
"A chtěl bys mi to někdy vlastně odpustit?"
"Nechtěl."
"Ale já tě miluji!" přesunul se rychle ke mně a sedl si mi na bedra.
"Už nikdy tohle neříkej!" zařval jsem na něj.
"Přestaň, Mikey, tvoje slova mě bolí."
"Nenávidím tě."
"Dost!"
"Nenávidím tě!"
"Přestaň!"
"Nenávidím tě! Nenávidím tě! Nenávidím!!!" řval jsem s plných plic a doufal, že se budu cítit lépe, když bude trpět.

Ale oheň ohněm neuhasíš.

"Mlč, Mikey!"
"Nenávidím tě, Allmane! Nenávidím!"
Sehnul se ke mně a svá ústa přitiskl na moje. Samozřejmě jsem nespolupracoval a kopal nohama i když se to moc nedalo, protože každý pohyb mě bolel.
Allman se najednou odtáhl a cigaretu, kterou svíral v rukách přitiskl na moje předloktí. Zařval jsem bolestí. Žhavý popel přitisknutý na mé kůži byl jako plamen olizující mou celou paži. Tu bolest jsem si pamatoval, přesně tohle mě muselo před chvílí probrat. Znova jsem zařval, když se konec cigarety odlepil od mého do kruhu spáleného masa (A/N:Tak záhada levého obrázku na banneru je vyřešena) . Pak uhašenou cigaretu odhodil na stolek.
"Řekl jsem ti, ať mlčíš." Hlava se mi motala bolestí a pachem spáleného masa. Ten hajzl, tak moc jsem se v něm zklamal. Tak proč ho sakra nedokážu nenávidět?
"Pusť mě," zamumlal jsem tiše, "prosím."
"Je mi to líto. Je mi líto všeho, co se událo. Kdybych dokázal vrátit zpátky ten okamžik, když jsem tě viděl prvně a zamiloval se do tebe, vrátil bych to a všeho se vzdal. I noci strávené s tebou."
"Cože?!" rozklepal jsem se.
"Slyšel si."
"Já si to nepamatuji!" Nevím, možná jsem byl ale rád, že si to nepamatuji. Možná to je takhle lepší.
"Byl jsi v bezvědomí." Slezl se mě, když to říkal.
"Tys mě znásilnil !"
Vyndal ze šuplíku něco malé a lesklé. Pak přišel ke mně a odemkl mi pouta. Šaty jsem měl složené na hromádce na stoličce vedle postele. Rychle jsem vstal z postele a oblékl se. Tedy až na tričko, to jsem si ještě neoblékl. Oblil mě pot, když jsem se podíal na levou ruku. Opravdu tam byly dvě rány od cigarety. Zavřel jsem poddaně oči. Skvěle, tohle budou pěkné jizvy!
"Omlouvám se." Znova zopakoval, i když věděl, že o jeho omluvy nestojím. Nechtěl jsem se na něj už ani kouknout. Jediné, co jsem chtěl bylo aby vypadnul navždy z mého života. I když, to mol být poněkud problém.
A tak jako včela obírá květ o sladkou šťávu, Quinn mě pak obral o to nejnevinnější a nejcennější, co jsem kdy mohl vlastnit. Své panictví.


Dva u jednoho stolu nad vázou s květinami,
dvě písně, lhané v mollu - dvě lodi mezi krami,
a slina z dračí tlamy ve sklínce alkoholu,
tím více jsme tu sami, čím déle jsme tu spolu.

Loď Snov 13

14. února 2009 v 15:01 | Klaudiqa |  Loď Snov
Pomaly ale isto sa blížime ku koncu, takže konečne aj nejaka storý ktorá bude po dlhom čase dokončená. Ešte som sa úplne nerozhodla ako sa to celé skončí, ale budem sa teda snažiť aby ste boli spokojní. Tak si túto časť teda užite a čakajte na ďalší diel...=)

Gerard´s POV
"Vždy som si to takto predstavoval. Bolo to dokonalé." Venoval mi Frank jeden zo svojich úsmevov. "Ďakujem." Dodal a pobozkal ma na konček nosa. Stáli sme na palube, obaja už oblečení a dívali sa na hviezdnu oblohu nad našimi hlavami. Bola riadna zima, no ani sme ju poriadne nevnímali. Oboch nás ešte stále hrialo teplo našej lásky a nič nedokázalo vymazať naše tajomné úsmevy z tváre, ktoré prezrádzali tak veľa a pre nezainteresovaných absolútne nič.
"Nie, to ja ďakujem tebe." Oponoval som mu a zľahka ho chytil za predlaktie a ťahal bližšie k vode.
"Musí byť riadne studená." Zahľadel sa do hĺbky a potom sa na mňa znova usmial.
"A predstav si že presne tam by si skončil keby som ťa nezachránil." Musel som zo seba predsa spraviť hrdinu. Neľutoval som to, aj keď Frank mi to vtedy vyčítal. Teraz viem že som spravil dobre. Zachránil som človeka a zároveň našiel lásku svojho života. Človek by si myslel že sa to v skutočnom živote nestáva, no ja som sa presvedčil o opaku.
Frank na moju samoľúbu poznámku neodpovedal, len mi do tváre vydýchol obláčik pary. Bola naozaj riadna zima. Až teraz som si všimol husiu kožu na svojej ruke a to ako sme sa obaja triasli.
"Nie je práve najteplejšie čo?" zasmial som sa a pritiahol si ho bližšie k sebe aby sme sa obaja aspoň trochu zahriali. Pritúlil sa ku mne ako hravé mača a takmer som počul ako spokojne zapriadol. Vdychoval som vôňu jeho vlasov a prial si aby táto chvíľa nikdy neskončila. Vždy som s ním zažíval chvíle, ktoré by mali trvať naveky. Ale každý racionálne uvažujúci človek vie, že to predsa nejde. Aj keby sme chceli.
Odsotil nás od seba prudký náraz a Frank spadol na zem. Šokovane som hľadel na obrovský kus bielej masy, ktorá sa týčila z vody ako tichá obluda a od ktorej sme sa z loďou pomaly vzďaľovali. Všetky postavy a hlasy sa mi v hlave rozmazali do jednej šmuhy a nedokázal som triezvo uvažovať. Pripadal som si ako opitý a to som už pár dní alkohol ani len nevidel. Pomohol som Frankiemu na nohy a snažil sa sústrediť. Všade naokolo bol strašný hluk a nevedel som či sa mi to len zdá, alebo sa v diaľke naozaj rozozvučali poplašné zvony.
"Čo to bolo Gee?" všade naokolo bolo cítiť strach a Frankovi sa jasne odrážal v očiach. Bolelo ma, keď sa jeho nádherný pohľad premenil na plný hrôzy. Ani jeden z nás nevedel čo sa deje.
"Poď." Chytil som ho za ruku a ťahal dovnútra. Hlasy sa približovali a ja som musel zistiť čo sa deje. No bál som sa, že to čo sa dozvieme, sa nebude páčiť nikomu. Vo vzduchu bolo cítiť niečo zlovestné.
.....
Predierali sme sa davom ľudí, ktorí zmätene pobiehali sem a tam a vystrašene sa medzi sebou rozprávali. Keď som pár metrov od seba zbadal uniformu, zrýchlil som krok a doslova Frankieho vláčil za sebou.
"Prepáčte," obrátil som ho k sebe a snažil sa zastaviť prudký výdych ktorý sa mi dral z hrdla. Nebol práve nadšený že som ho vyrušil. Zjavne sa niekam ponáhľal. Nahnevane si ma premeral a potom zrakom spočinul na mojej ruke, prepletenej s Frankovou. Muselo mu to pripadať komické, lebo sa uškrnul a potom mi opäť pozrel do tváre.
"Pane, čo sa to tu deje? Počuli sme náraz a nevieme čo sa deje..."
"Loď narazila do ľadovca, ale nemajte strach. Je to pod kontrolou, môžete sa vrátiť k vašim obvyklým činnostiam." Znechutene si nás prezrel a obrátil sa na odchod. Ostali sme tam stáť, uprostred davu rozrušených cestujúcich a čas akoby sa na chvíľu zastavil. Miloval som Franka, ale toto zabolelo. Opatrne som si vyvliekol prsty z jeho zovretia a objal sa oboma rukami. Bola mi neznesiteľná zima a cítil som aj triašku, zo samého seba.
"Myslíš že je to naozaj v poriadku ako hovoril?" začul som za sebou známy hlas, no nevládal som sa obrátiť a s úsmevom na perách ho uistiť, že je to určite tak. Vedel som že by som mal a predsa som tam stál ako kamenná socha v múzeu a hľadel do prázdna. Panika neustupovala. Ani naokolo a ani v mojom vnútri. Bál som sa. Prvý raz v živote som sa bál o svoju budúcnosť a život. O to čo ma čaká.
"Gerard." Frank znel tak nástojčivo, že som pomaly pootočil hlavu a pozrel jeho smerom. Bezbranne tam stál a pozeral na mňa, ako srnka stojaca pred poľovníkom, čakajúca či vystrelí. Tuho som ho objal a zaboril tvár do jeho vlasov. Viac som nepotreboval. Bol tu so mnou a to je podstatné. Ak som mal po boku niekoho ako on, tak som sa o svoju budúcnosť starať nemusel. S ním prekonám aj čínsky múr.
"To bude v poriadku Frankie." Pohladil som ho a cítil, ako sa pomaly upokojuje. No ja som vedel že to v poriadku nie je. Teda aspoň to tak naokolo nevyzeralo. Ľudí pribúdalo a všetci hľadeli cez palubu ako keby hľadali odpovede na svoje dosiaľ nezodpovedané otázky. To čo mi povedal ten muž určite nebola pravda. Odsúdil nás, videl som to na ňom.
Frankie´s POV
Všetko mi pripomínalo ako zle zinscenovaný horor. Všade okolo boli ľudia a ja som si tam uprostred pripadal stratený. Gerard ma objímal a snažil sa mi nahovoriť že to bude v poriadku, ale ako to môže byť tak? Pred chvíľou sme narazili do obrovského kusa ľadu a teraz sú všade naokolo ľudia, ktorých hlasy prehlušujú sirény. Nikdy som neuvažoval nad spôsobom akým som chcel zomrieť. No takto som si to teda nepredstavoval. Ak sa loď potopí, aké sú šance že práve ja prežijem? Takmer nulové. Ešte tuhšie som objal svoju lásku a vdýchol vôňu jeho chladného tela. Prerývane som dýchal a snažil sa nevnímať chlad, ktorý sa mi pomedzi látku košele vkrádal až k pokožke.
Musím nájsť matku a ostatných. Povedal som o tom aj Gerardovi a ten len ticho prikývol. Nebol nadšený, no vedel že on nie je jediný, o koho mám strach.
Ponáhľali sme sa chodbou k nášmu apartmánu a uhýbali sa ostatným, ktorí mierili opačným smerom - na palubu.
"Veronica!" skríkol som keď som ju zbadal na chodbe bezradne stáť a rozbehol som sa smerom k nej. Prikryla si rukou ústa a potlačila výkrik. Rozbehla sa mojím smerom a hodila sa mi okolo krku. "Tak som sa o teba bála. Všetci ťa už hľadajú." Počúval som pomedzi vzlyky a pocítil výčitky svedomia. Úplne som na ňu zabudol. Nezaslúžila si niekoho ako som bol ja. Ani len netuší koho teraz objíma. Pustil som ju a v tom z dverí vyšla aj moja matka.
"Kde si bol?" vyštekla a na krku jej navrela žila. Stisla pery keď zbadala Gerarda a čudoval som sa že ešte nemá penu okolo úst. Prekvapivo ma to teraz ani trochu netešilo. Gerard sklopil hlavu a dal ruky do vreciek svojho ošúchaného kabáta.
"Na," podala mi malú tašku. "zbalila som ti to najnutnejšie čo budeš potrebovať." Uchopil som do ruky malú cestovnú tašku a poobzeral sa po ľuďoch ktorí ma obklopovali. Predtucha sa plní?
"Loď sa potápa!" skríkla hystericky a štuchla do mňa nech sa rozhýbem. Srdce mi vynechalo pár úderov a pozrel som na Gerarda, ktorý tam len tak bezradne stál a pozeral na mňa. Tak predsa je to pravda.
"To...to nemôže byť pravda. Veď...veď všetci vedia že táto loď je nepotopiteľná...to..."
"Každá loď je!" vyštekla. "Ale neboj sa, záchranne člny budú čochvíľa na vode a počkáme v nich na pomoc." Záchranné člny? My? O čom to hovorí? Nie je žiadne my! Sú len oni a my s Gerardom!!!
Prvý krát som nevedel čo povedať. Bol som vygumovaný. Takto to predsa nemalo byť. Mali sme predsa bezpečne doplávať do Ameriky a ja by som odišiel s Gerardom niekam ďaleko kde by nás nikto nenašiel a zomreli by sme spolu. Ako starci, jeden druhému v náručí a nie takto. Toto sa vymyká mojim romantickým predstavám o živote.
"Pani Ierová." Vo dverách sa zjavil jej sluha a na tvári mal namosúrený výraz. Tvár mal takmer prontovú a tváril sa nanajvýš dôležito. Naklonil sa k nej čo najbližšie a niečo jej pošepkal do ucha.
"Ako to že zmizol?" vykríkla a pozrela na Veronicu, ktorá stále stála medzi nami.
"Čo sa deje." Zachytila matku keď sa nebezpečne zakymácala zo strany na stranu a začala ju voľnou rukou ovievať.
"Náhrdelník ktorý ti dal Frank k zásnubám...niekto ho ukradol!" zhlboka dýchala a nemala ďaleko od toho aby sa tu pred zrakmi nás všetkých zložila. Veronica zvýskla a pozrela na mňa. No čo som mal povedať? Len som tam tak stál a prizeral sa tej dráme. Mal som sa začať smiať, alebo plakať?
"Prehľadať!!!" vykríkla a ukázala prstom na Gerarda keď sa trochu spamätala.
"Čože? To je....hlúposť." doložil som šokovane, keď z vrecka Gerardovho kabáta vybral trblietajúci sa modrý náhrdelník. Šok ktorý som pocítil mi zovrel hruď a nedovoľoval dýchať.

The Invisible 6

11. února 2009 v 16:02 | Nathalie |  The Invisible
"Chmulíčku, ne tak, jak sis zrovna myslel ty," chtěl mě frnknout prstem po nose, ale netrefil se a tak mě pohladil po tváři, na podruhé se už strefil a dodal, "ale ne, že bych byl proti, kdyby jo."
"Tak fajn," řekl jsem dřív, než jsem nad tím přemýšlel. Prostě jsem jenom cítil, že to musím udělat, že to musím prostě říct. A řekl to. Chytnul mě za ruku, propletly jsme si prsty a palcem mě hladil po dlani. Možná vědomě, možná ne, ale líbilo se mi to.
Odemkl dveře a vstoupili jsme do malé chodby. Slušně jsem si zul boty a šel za svou rukou, kterou pevně svíral. Doslova jsme profrčeli celým domem, všechny pokoje mi rychlosti ukázal. Na schodech trochu ztratil rovnováhu, ale nemyslím, že by to bylo pořád ještě kvůli alkoholu v krvi - a kdyby tam byl jenom alkohol. Zavedl mě do svého pokoje. Vím, zní to hrozně, ale tehdy jsem byl tak zaslepený, že jsem si nepřipouštěl ani jeho omámení drogou a ani podnapilost. Byl to přeci Quinn Dokonalý Allman , tohle jsem si prostě nemohl připustit.
"Sedni si," nabídl mi místo na posteli a já s jemným pohybem hlavou přijal.
"Přinesu ti vodu, nebo něco speciálního?" Choval se slušně, to jo, ale přeci jenom ten lákavý podtón ve mně budil podezření. Byl jako siréna volající lodě a námořníky na pospas skalám, přesně tak mě i on volal na špatné chodníčky. Ale já měl stále nasazené ty hnusné růžové brýle.
"Ano díky, voda postačí." Slušně jsem pravil a na posteli se ani nehnul. Snad aby to nevypadalo, že já jsem ta siréna.
Quinn se usmál a odešel z pokoje. Nedá se říct, že jsem začal překutávat jeho pokoj, jenom jsem se chtěl rozhlédnou, co se tu tak nachází. Zjistit, co je Quinn Allman zač …
Otevřel jsem šuplík v nočním stolku a našel tam jedině časopisy, krabičku Marlborek a zapalovač. Tiše jsem šuplík zavřel a otevřel skříň. Cítil jsem se hrozně, tohle jsem nebyl já! Nikdy jsem něco takovéto nedělal a teď? Teď je to Quinn, tak musím být někdo jiný? Proč prostě nejsem jenom Mikey Way? Ten, co vždycky? Proboha, proč jsem byl najednou někdo, koho jsem neznal? Všechno se změnilo, já se změnil a možná i proto jsem zůstal ohromeně stát, když jsem ani ve skříni nenašel nic. Tedy, nic neobyčejné.
Slyšel jsem, jak kráčí po schodech nahoru a tak jsem rychle skočil na postel. Quinn vstoupil s dvěma skleničkami a flaškou - jak jsem poznal - vodky. Vyvalil jsem na překvapením očí. Nevšímal si toho, jenom flašku položil na stolík a skleničky vedle. Zářivě se usmíval, jakoby byl na sebe hrdý. Nechápu proč. A možná, že to pochopím, ale to bude už pozdě. Nalil mi vodku a sebe taky nenechal o suchu. Přisedl si ke mně nazpátky a zvedl svou skleničku k přípitku.
"Na toho nejúžasnějšího kluka na světě!" přiťukli jsme si a oba do sebe nalili tu odpornou tekutinu. Stáhlo se mi hrdlo nechutí. Fuj, je to ještě horší než jsem čekal. Vodku jsem nikdy nepil a nelitoval jsem toho. Mněl jsem vždycky plnohodnotná sezení s kamarády, a žádnou vodku jsem k tomu nepotřeboval. A teď, když tak přemýšlím, co by řekli kluci, kdyby mě tu teď viděli, je mi ze sebe špatně. Nebyli by asi moc šťastní. Protože ani já jsem nebyl teď šťastný, i když tu byl se mnou Quinn Allman.
Quinn nám okamžitě dolil. Přes žaludek v ohni mi přešel další plameň v podobě stékající vodky. Zatočila se mi hlava, na tohle jsem nebyl zvyklý, přiznávám. A nikdy bych si na alkohol ani nedokázal zvyknout. Když jsem řekl, že je vodka odporná, lhal jsem. Je ještě horší! K tomu nejestvuje přirovnání. Ta hořkost a pachuť snad navždycky zůstane v mé puse.
Chtěl jsem Quinnovi něco říct, ale nemohl jsem. Políbil mě. A líbal tak dlouho, až jsem se skoro zadusil. Nemohu říct, že by se mi to nelíbilo, znova bych lhal. Tak zatraceně moc se mi to s ním líbilo, až mi to nahánělo strach. Byl jsem na něj citově navázán, uvědomuji si to. A i možná proto jsem ho neodstrčil, když se mi začal dobývat do kalhot.
A myslím, že ani dvakrát nemusíte hádat, co se všechno událo. Potom, co jsem nabral odvahu a zastavil ho, stal se naprosto někým jiným. Měl jsem v očích strach a klepal jsem se.
"Ne, Quinne, pusť mě! Dej mi pokoj!" řval jsem, když mi strhával kusy oblečení.
"Nebraň se tomu, Mikey! Vím, že po mě toužíš stejně tak, jako já po tobě! Odevzdej se mi, stejně si tě dnes večer vezmu! I kdyby to mělo být násilím!" zašeptal mi do ucha a já ho odstrkoval a kopal nohama.
"Ne! Nechci tě a pusť mě! Budu ječet!"
"Už ječíš, hysterko." Zasmál se. Proč to nebyl ten úsměv, který jsem poznal a miloval?
"Púúúúúúúsť!" zakřičel jsem.
"Pomóóóóc!"
"Stejně tě nikdo neuslyší," nechutně se zašklebil, "nezapomínej, nikdo není doma."
Zatočila se mi hlava, když mi foukl na tvář a já cítil tu silné aroma vodky.
On je opilý, musí být opilý! Prokristapána, tohle jsem nechtěl. Nechtěl jsem se vyspat s opilým Quinne. Já s ním totižto ještě spát vůbec nechtěl.I když jsem o tom už tolikrát snil, najednou to bylo něco, co jsem mohl mít, ale neměl jsem zájem.

On mě nikdy nemiloval, chtěl mě jenom vyzkoušet. V posteli.

Loď Snov 12

1. února 2009 v 18:06 | Klaudiqa |  Loď Snov
Gerard´s POV
"Už to budeš mať?" natiahol zvedavo krk smerom ku mne, no zarazil som ho.
"Nehýb sa! Ešte to nie je hotové. Ak sa budeš hýbať, tak tam budeš vyzerať ako klaun." Upozornil som ho a znova som sa naklonil nad svoj hrubý náčrt jeho ležiacej postavy. Hrozne som sa snažil, nechcel som aby to bola len nejaká obyčajná kresba. Chcel som aby to bola presne jeho kópia a aby som si ho navždy zapamätal takto.
"Páči sa mi ako pri tom rozkošne krčíš nos." usmial sa.
"Čože?" nikdy som si neuvedomil že by som robil nejaké grimasy. Zvážnel som a opäť sa sústredil na prácu.

Onedlho bola kresba hotová, no stále som sa tváril že pracujem, len aby som oddialil chvíľu keď sa zdvihne z pohovky a táto čarovná chvíľa bude preč.
"Ehm ehm." Zdvihol som hlavu a pozrel naňho. "Už nepracuješ." Skonštatoval a pomaly sa zdvihol.

"Prepáč." Rozpačito som pozrel späť na kresbu a potom opäť na neho. Naťahoval si stuhnuté údy a obliekol si župan pohodený na neďalekej stoličke. Bol som sklamaný, ale nedal som to na sebe znať. Obišiel ma a objal ma zozadu, prezerajúc si výtvor mojej snaživej práce.
"Máš naozaj talent." Vydýchol užasnuto a vtisol mi na líce jemný bozk. Obrátil som sa k nemu a podal mu papier. "Niekam ho schovám." Žmurkol na mňa a stratil sa vo dverách susednej izby. Pretrel som si unavené oči a aj keď som si želal dobrý spánok, nechcem som sa s ním rozlúčiť. Potom by mi to už pripadalo len ako sen čo sa mi v noci sníval.
Keď prišiel a znova ma pobozkal, bol už oblečený. Chytil ma za ruku a preplietol si moje prsty s tými jeho.

"Nikdy som necítil niečo podobné, Gerard Arthur Way." Dostal zo seba jedným dychom a prisal sa na moje ústa. Objal som ho okolo pása a jemne vkĺzol jazykom do jeho chvejúcich sa úst. Privrel oči a niečo zamrmlal. Stále som naňho hľadel a snažil sa uveriť že je to realita. Keď sa odtiahol, na perách mu pohrával šibalský úsmev, ktorý som tak miloval. Kývol hlavou aby som ho nasledoval a ťahal ma k dverám.

"Do čerta." Zahrešil, keď sa na chodbe obzrel za chlapíkom ktorý na nás uprene hľadel. Nevedel som čo sa deje, len som robil čo mi kázal, keď zakričal: "Bež!!!" rozbehli sme sa a ten chlap rovno za nami. Bolo to šialené a Frank sa tomu len smial keď sme mu stále unikali. Naháňal nás po palube a po chodbách a my sme sa len smiali ako malé deti. Akoby to bola len hra.
"Pardon." Vyprskol som do smiechu, keď som vrazil do čašníka s vozíkom, ktorý sa práve vracal z jednej hotelovej izby. Dobehol som Franka a hon na mačku a myš pokračoval.
"Tadeto." Zasyčal, keď sme narazili na zamknuté dvere. Rýchlo sme vošli do úzkej chodby a rozbehli sa dole schodmi. Kroky za nami sa približovali, tak sme pridali. Už som takmer nevládal.
Vbehli sme do strojovne, rovno medzi robotníkov, ktorí do obrovských železných pecí prikladali uhlie, aby udržovali loď v chode. Prekvapene sa za nami otáčali a šokovane hľadeli na dvoch bláznov, držiacich sa za ruky. "Tu nemáte čo hľadať!!!" vykríkol jeden z nich a zahnal sa za nami lopatou. Rozrazili sme dvere na konci a po hluku masívnych strojov, nás privítalo božské ticho. Boli tu autá a motocykle všetkých návštevníkov na lodi a sklad surovín.
Zrýchlene sme dýchali, s úsmevom od ucha k uchu. Už nás nesledoval nikto.
"Ušli sme tomu starému bláznovi." Zachichotal sa.
"Kto to vlastne bol?" myslím že mi dlhoval vysvetlenie.
"Matkin sluha a špeh. Mal ma strážiť." Mávol rukou a posadil sa na drevenú debnu so zeleninou.

Vyvalil som oči nad tým ako to tak pokojne povedal. Nechcel som ani pomyslieť na to čo by bolo keby nás bol chytil. Čupol som si k upachtenému Frankiemu a chytil mu ruku do dlaní. Mal som chuť držať ho takto naveky. Nahol sa a pobozkal ma na špičku nosa. Potom postupoval nižšie k perám a pomaly mi po nich prechádzal jazykom. Neovládol som sa. Toto by nikto nevydržal, zvlášť pri tak dokonalej bytosti akou bol Frank. Pevne som ho chytil zozadu za vlasy a pritiahol si ho bližšie. Jeho vzdych ma uistil v tom, že sa mu to páči. Vstal a vytiahol hore aj mňa. Pritisnutí k sebe sme cúvali k autu, na ktorom boli odchýlené dvere a vkĺzli doň.
Frankie´s POV
Neodolal som a pobozkal ho. Opäť. Bol pre mňa ako droga. Potreboval som si z neho vziať čoraz viac a viac. Našli sme miesto v jednom z áut a pokračovali v tom čo sme začali. Šaty z nás padali ako zrelé jablká zo stromov a užívali sme si intimitu a nahotu toho druhého. Gerard ma už nahého videl, no teraz som bola ja ten, čo chcel objavovať zakázané a neprebádané kúsky jeho snehobielej pokožky. Pekne kúsok po kúsku. Okná sa od horúčavy ktorá z nás sálala zarosili a zahalili dve telá, ktoré sa chystali splynúť v jedno.
"Milujem ťa." Vzdychol som mu do ucha a zaklonil hlavu, keď do mňa jemne vnikol. Zaryl som mu prsty do ramien a hojdal sa v rytme ktorý udával. Explózia, to bolo slovo ktorým by sa dal opísať tento moment.
.....
"Zdá sa mi to neuveriteľné." Šepol Gee a prelomil tú tenkú niť ticha ktorá sa ovinula okolo našich tiel po tomto krásnom zážitku.
"Aj mne." Pousmial som sa a položil si hlavu na jeho rameno. Bol tu, so mnou. Nemohol som si želať nič lepšie. Myslel som že budem cítiť výčitky kvôli ľuďom voči ktorým som mal isté záväzky...ale nič. Necítil som nič. Len duté prázdno, ktoré vypĺňal Gerard svojou prítomnosťou.
"Mali by sme ísť." Pohladil ma po líci a potom ma pobozkal. Mal pravdu. Čo ak nás tu niekto pristihne. O mňa nejde, ale Gerard by mal problémy. Posledný raz som prstom obkreslil líniu jeho nahej postavy a potom som sa načiahol za našim vlhkým oblečením.
To Be Continuited...Klaudiqa

The Invisible 5

1. února 2009 v 14:38 | Nathalie |  The Invisible
Nic nevydrží věčně. Ani láska.
Quinn se vracel ze záchodu. Nechtěl jsem jít s ním, přiznávám, bál jsem se, že by si to možná vyložil špatně. A stalo by se něco, co nechci. Já jsem opravdu ten typ, co se potřebuje mazlit, líbat, držet za ruce, ale sex hned na prvním rande? Tak to tedy ne. V tom případě by i ta nejmilovanější osoba dostala sbohem .
Sednul si na své místo - vedle mě - a zaklonil hlavu. Vybízelo mě to, políbit ho na krk a tak jsem se natáhnul za ním. Quinnovi se moje polibky očividně líbily, dával to najevo opravdu širokým úsměvem a slastným výrazem. Ale možná se přeci jenom tak netvářil díky mě …
Celé tělo mi ztuhlo, když se mi Quinn kouknul do tváře. To, co jsem pak já zbadal v jeho očích mě bude pronásledovat navždycky. Ta prázdnota v nich. Najednou takové temno a přitom vůbec nic.
Quinne Allmane, dal sis něco?
Snažil jsem se nevšímat si toho, ale nedalo se. Najednou bylo všechno tak odlišné a zdálo se mi to chladné. Proč to udělal? To mu nebylo dobře i bez toho? Možná ne, když …
Gerard se zvednul, chtěl jít už domů. Popravdě? Já chtěl taky! A tak moc! Už to nebyl ten úžasný Quinn Allman, ten tajemný a odmítavý Quinn Allman. Byl to pro mě někdo jiný. Poznat takhle někoho, koho jste považovali za toho nejúžasnějšího tvora na světě, bolí. Skurveně to bolí! Ptáte se sám sebe, proč ?! Proč to nemohlo být takové napořád? On ten tajemný a úžasný a vy ten zdráhavý a tuctový. Přál jsem si vrátit čas. Kdyby to tak jenom šlo.
Taky jsem se zvednul z pohovky a chystal se ze svým opitým bratrem odejít, ale Quinn mě zadržel. Držel mě za pravou ruku a nechtěl povolit. Škubl jsem sebou. Chtěl jsem zařvat něco v tom smyslu, jako "Púúúsť!", jenomže jsem - z nějakého neurčitého důvodu - nemohl. Byl tak vystrašený a zranitelný. Úlohy se změnily, najednou já odmítal jeho. Co se to se mnou stalo?
"Prosím, Mikey, nenechávej mě tu samotného," zakoukal se mi do očí, já se snažil taky do těch jeho, ale neměl jsem do jakých, najednou postrádal ty krásné oči plné života, pravdy a toho úžasného tajemna.
"Jdu s Gerardem, pusť mě, prosím." Ale on pustit nechtěl.
"Neopouštěj mě, já tě miluju!" V prázdných a plytkých očích se mu objevila panika. Proboha, co mám dělat? Vždyť já ho mám tak moc rád, ať už je jakýkoli.
"Já tě neopouštím, lásko." Šeptl jsem a nevěřil ani sám sobě, tak jak má uvěřit on?
Políbil mě na ruku a opřel si tvář o